Já jsem, sice, rocker každýmn coulem,

ale do svých 14 let, než jsem poznal, na jednom večírku, Bílé album od Beatles, konkrétně Sexy Sadie nebo Helter Skelter,  Aqualung od Jethro Tull a Shades Of Deep Purple, jsem vyrůstal na Matuškovi, Gottovi a jim podobných. Pak se to, v průběhu dvou minut, totálně změnilo. JAsně, že byl Walda hvězda tehdejší české, nebo československé, chcete-li, pop music. Jenže stejně, jako jí byl on, tak jimi byli i mnozí další, Kájou počínaje, přes Neckáře a pár těch bab kolem, tomu tak bylo z nedostatku opravdu kvalitní tvorby a dobrých zpěváků. Obzvlášť tu tvorbu bych vypíchl do popředí. Nejsou tomu ani tři roky, co jsem si řekl, že si udělám takové vlastní československé Best of od počátku šedesátek doteď. Napůjčoval jsem si cédéčka a jal se je poslouchat. Možná mi nebudte věřit, ale až na Růže z Texasu, Slavíky z Madridu, Terezu, Jó třešně zrály, Sbohem lásko a Písničku pro Zuzanu, se nedalo, od Waldy, poslouchat absolutně nic. To byla doslova brutální vata, která měla zaplnit nějakých 40 minut na černé asfaltce. Musím říct, že Walda byl typickým produktem své doby. Stejně, jako kdokoli jiný, včetně Karla Gotta, Evy Pilarové či Helenky Vondráčkové. Byli to všechno zpěváci, kteří nic netvořili, jen zpívali, co jim kdo napsal a žili, až do revoluce, z krásné doby šedesátých let. Pak už to stálo za starou belu. Ale to není nic nového, ono je tomu tak vždy, i na západě kapely nebo sólisté, žijí z doby pár let od svého etablování se na scéně.  Takže mě nechápejte špatně, když řeknu, že sedmdesátá a osmdesátá léta byla, v naší Pop music, to nejkatastrofálnější období i díky tomu, že zažité hvězdy mezi sebe nikoho nového nepustily.