Zlatá náušnice, bohatě zdobený meč nebo dobře zachovalá keramická plastika upoutají pozornost archeologů, i případných náhodných objevitelů, vcelku rychle a spolehlivě. Z méně okázalých nálezů, které napoprvé třeba i uniknou pozornosti odborníků, lze však často vyčíst mnohem zajímavější informace o životě našich předků.
Proč se při vykopávkách starat třeba o úlomky hlemýždí ulity? Určitým způsobem vypovídají o tehdejším přírodním prostředí. Dalším důvodem je fakt, že to, co vypadá jako hlemýždí domek, může někdy patřit úplně jinému živočichovi.
Ulity pod drobnohledem Archeolog Jiří Waldhauser z Muzea Mladoboleslavska a Univerzity v Hradci Králové se před dvěma lety zapojil do záchranného výzkumu v Tuněchodech nedaleko Pardubic. V rámci univerzitních vykopávek prozkoumal s kolegy pozůstatky keltské osady ze šestého až pátého století před naším letopočtem. Když archeologové odkryli jeden z objektů – polozemnici, tedy částečně zahloubenou obytnou stavbu, našli v ní řadu drobných předmětů: například bronzovou jehlu s očkem, část železné čepele, dvě železná šídla, přesleny nebo drtidla. Největší pozornost vzbudily úlomky severoitalské keramiky, několik skleněných korálků (dva byly žluté, a navíc ozdobené modrobílými očky) a pak také zvláštní vápenitá schránka. Malakozoolog, tedy specialista na studium měkkýšů, Jaroslav Hlaváč z Národního muzea v Praze později určil, že patří zavinutci penízkovému. Ulita tohoto mořského plže, který dorůstá dvou až čtyř centimetrů, vypadá jako podivně vytvarovaný kousek porcelánu se zoubky. Nejzajímavějším údajem v „životopise“ zavinutce je ovšem fakt, že obývá Indický a Tichý oceán.
„Vědělo se, že Keltové čile obchodovali v rámci Evropy, doklady o kontaktech s tak vzdálenými oblastmi jsou ovšem překvapivé,“ poznamenává Jiří Waldhauser. Nález z Tuněchod ho „popíchnul“ k tomu, aby se podíval po dalších schránkách plžů objevných na našem území. Začal procházet nálezové zprávy z dřívějších výzkumů, některé ulity dal k novému posouzení malakozoologům.
Celkem Jiří Waldhauser nashromáždil dvě desítky nálezů zhruba ze šestého až čtvrtého století před naším letopočtem, tedy z doby, kdy naše území obývali Keltové. Do „přehledu“ se dostaly výborně zachovalé, a dokonce provrtané exempláře, ale i drobné fragmenty, které na první pohled připomínaly spíše zmíněné úlomky hlemýždí ulity.
„Z dvaceti nálezů pocházel pouze jediný z vykopávek před rokem 1945, za komunismu se jich pak našlo asi pět. Většinu ulit zachytili archeologové ale až v posledních dvaceti letech, protože se metody výzkumu zdokonalily,“ vysvětluje Jiří Waldhauser. Zvápenatělý kousek schránky, jenž navíc během staletí ztratil lesk, objevitele totiž většinou ničím neupoutá. Proto jich v minulosti nejspíše řada unikla pozornosti odborníků.
Rudý, nebo tygrovaný?
Výsledky „inventury“ ulit zveřejnil Jiří Waldhauser minulý týden na mezinárodní konferenci archeologů a historiků, která se konala ve Vysokých Tatrách.
A k jakým závěrům dospěl? Zjistil, že nejhojněji se našem území vyskytoval zavinutec penízkový. Nechyběli však ani jeho blízcí příbuzní jako zavinutec tygrovaný, jehož ulita s charakteristickým strakatým zdobením může dorůst až patnácti centimetrů, nebo podobně vypadající zavinutec panterovaný. Na jedné z lokalit se našel také šišan rudý, pro kterého je charakteristická dočervena zbarvená schránka se závity a četnými výstupky. V některých případech dokázali odborníci určit pouze to, že ulita patří zástupci čeledi zavinutcovití (Cypraeidae). Zmínění plži obývají Indický a Tichý oceán. „Výzkumy naznačují, že se k nám ulity dostávaly nejspíše z pobřeží Rudého moře. Některé exempláře mohly přicestovat dokonce z ještě vzdálenějších oblastí, třeba ze Somálska,“ upozorňuje Jiří Waldhauser. Ze somálského pobřeží se k nám podle malakozoologa Václav Pflegera dostala schránka zavinutce tygrovaného nalezená u Poříčan. Pflegerův kolega Jaroslav Hlaváč dokonce připouští, že pocházela snad až z Keni.
Ve společnosti zlata a slonoviny Další dvacítku schránek těchto mořských plžů vystopoval Jiří Waldhauser v zahraničí, převážně ve střední Evropě. Dvě ulity se našly třeba v bohatém hrobě v německém Waldalgesheimu, kde odpočívaly společně se souborem masivních zlatých kruhů a nákrčníků. V rakouském Dürrnbergu se zase v keltském hrobě kromě schránky mořského plže našel řecký pohár, bronzová konvice a helmice, železná zbroj i zlato.
„Bohatý hrob s ulitou máme na Slovensku u obce Palárikovo, ale i u nás, konkrétně v Čížkovicích na Litoměřicku. Tam se zavinutec penízkový našel spolu s nákrčníkem a náramky. Ulita byla navlečená na bronzovém řetízku stejně jako jantarové korálky,“ popisuje Jiří Waldhauser. Dále upozorňuje, že přibližně na pětině lokalit, například v Tuchoměřicích, Tuněchodech nebo v Dobrovízi, byly schránky plžů objeveny zároveň s řeckou keramikou, speciálně třeba s nápojovými servisy. „To naznačuje, že se k nám dostávaly společně,“ domnívá se Jiří Waldhauser.
V Tuchoměřicích navíc archeologové narazili na další zajímavost: na nejstarší kružítko u nás. Bylo vyrobené ze železa.
Vybraným „doprovodem“ se může pochlubit také ulita nalezená v německém Aspergu. Tam archeologové objevili zbytky hedvábí, které jsou nejspíše nejstarší ve střední Evropě. Našli také slonovinu a mistrně opracovaný bronzový stojánek na třech lvích nožkách. O obchodní kontaktech v rámci tehdejší Evropy odborníci nepochybují. Styky z Afrikou však zatím představují neprobádané téma. „Existují dva modely obchodu. V prvním se skupina lidí, která chce určité předměty, kvůli jejich získání vydá třeba na tisíc kilometrů dlouhou pouť,“ popisuje Jiří Waldhauser. Druhý model pak předpokládá, že sousedící komunity směňovaly předměty navzájem, a ty tak mohly postupem času prostřednictvím několika směn překonat velké vzdálenosti.
„U Keltů patrně fungoval právě druhý model,“ domnívá se český archeolog. Podle něj to naznačují nálezy vzácných předmětů doprovázené ulitami. „Schránky mořských plžů se k nám mohly dostávat od Etrusků, stejně jako nápojové servisy,“ podotýká Jiří Waldhauser. Podle něj můžeme také spekulovat o tom, odkud pocházejí rudé korály nalezené na našem území. „Dosud se odborníci domnívali, že jsou z jižní Itálie. Mohly však také přicestovat třeba až od Rudého moře, spolu s ulitami zavinutců,“ nastiňuje další možnost Jiří Waldhauser.
Ochrana před uhranutím Schránky mořských plžů nejspíše držela v rukou elita. Na našem území se našly v hrobech, na hradištích nebo významných sídlištích. V jednom případě „zabodovala“ i jeskyně: schránku zavinutce panterového se podařilo objevit pod skalním převisem Praděd u vesnice Karlovice v Českém ráji.
Ulity byly často provrtané, protože sloužily nejspíše jako amulety – mohly se umisťovat na nákrčník, zavěšovat na řetízek ze slitiny mědi, případně na kožený řemínek. „Svého nositele měly chránit. Po více než dvou tisících letech už jen stěží zjistíme před čím,“ poznamenává Jiří Waldhauser. Připomíná však zároveň, že se amulety hojněji objevují u lidí, kteří zemřeli mladí nebo za mimořádných okolností. Za pozornost stojí i nález zavinutce penízkového z Krpů na Mladoboleslavsku. Jak ukázal důkladnější průzkum, trpěl tento exemplář zvláštní deformací, a možná třeba právě proto si ho tehdejší lidé pro svou ochranu vybrali.
Určité informace můžeme získat také z analogií. Schránky zavinutců vystupovaly jako amulety ve starověkém Egyptě nebo v archaických společnostech v Tichomoří. V jižní Itálii se zase ještě donedávna věřilo, že zavinutec hruškový chrání před neplodností a pohlavními chorobami, zavinutec šedý měl poskytovat ochranu před bolestí zubů a uhranutím.
***
Ulity v roli peněz a amuletů
Nasypat lesklé schránky mořských plžů do pytlíku a vyrazit na trh nebylo v Číně nic neobvyklého. Ulity zavinutce penízkového a zavinutce kroužkového souhrnně označované jako „kauri“ se tam místo peněz používaly už před 3500 lety. A drobnými lesklými schránkami se postupně začalo platit i v některých dalších koutech světa, třeba v Polynésii. Ulity se ovšem dostaly i do střední Evropy. Podle dosavadních zjištění archeologů u nás ale v šestém až čtvrtém století před naším letopočtem plnily funkci amuletů. Keltové žijící v Česku je využívali jako ochranu před zlými duchy.
Po stopách mořských plžů
Více či méně zachovalé schránky mořských plžů objevili archeologové v posledních letech na řadě míst v Česku. Ve většině lokalit nalezli jen jeden exemplář, ale třeba v Radovesicích objevili hned čtyři. Nejhojněji se na našem území vyskytoval zavinutec penízkový (Cypraea moneta). Nechyběli však ani jeho blízcí příbuzní jako zavinutec tygrovaný (Cypraea tigris), zavinutec panterovaný (Cypraea pantherina) nebo šišan rudý (Cypraecassis rufa). Protože jsou některé nálezy velmi špatně zachovalé, dokázali odborníci mnohdy určit pouze to, že ulita patří zástupci čeledi zavinutcovití (Cypraeidae).
V Tuchoměřicích archeologové narazili na další zajímavost: na nejstarší kružítko u nás. Bylo vyrobené ze železa.
Ulity mořských plžů se umisťovaly na nákrčník nebo zavěšovaly na řetízek ze slitiny mědi, případně na kožený řemínek
O autorovi| Eva Hníková, redaktorka LN
