VČesku se staví bez architektonických soutěží – na osmnáct set veřejných zakázek pozemních staveb loňského roku jich připadá dvacet. A když se nějaká ta soutěž vypíše, kolikrát se nakonec staví to, co více vyhovuje investorovi. Aktivita České komory architektů, která apeluje na politiky, aby se zasadili o zadávání soutěží, se jeví jako poněkud donquijotská. Tím spíš, že sdružení nemá žádnou výkonnou moc ani převodní páku, jak přimět zadavatele k vypsání soutěží a pak ještě investory, aby podle nich stavěli. Může jen bušit na dveře. I to je samozřejmě dost, ale je otázka, zda budou architekti slyšeni. A jak na výzvu zareagují politické strany. Těm by snad nemělo být jedno, že například státní instituce na vypisování soutěží kašlou. Soutěže prostě nejsou oblíbené, protože se okamžitě stávají kontrolovatelnými a je na ně vidět, víc, než by si všichni přáli. A to je to, oč tu jde.
Tlak na veřejný prostor je obrovský a nemá smysl si namlouvat, že korupci vyřeší transparentnost architektonických soutěží; jak je lze obejít, jsme v nedávné minulosti viděli víckrát. Je to ale jeden z oněch pomyslných prvních kroků, jak vnést řád do stavebního podnikání, v němž se zejména po listopadu 1989 všichni chovají jak urvaní ze řetězu.
Čtěte „Na 1800 staveb...“ na straně 8
