Josefu Kočímu, pedagogovi a bývalému vojákovi z povolání, se změnil život v roce 2006. Vnitřní krvácení způsobilo, že upadl na tři měsíce do kómatu. Když se probudil, měl amputované obě nohy a lékaři mu oznámili, že přijde i o ruce. Nakonec přišel "jen" o prsty a část dlaní.
Po roce už ale Kočí přemýšlel o tom, jak by se mohl vrátit do práce. Jak sám říká, projevil se v něm voják. "V armádě jsem vypracovával krizové plány. Takže i pak jsem si jeden takový udělal. A když mi sestřička řekla, že mám cvičit, tak jsem cvičil, bral jsem to jako rozkaz," vypráví s úsměvem. Naučil se tak rychle chodit na protézách a byl zcela soběstačný. A přes kurz takzvané sociální rehabilitace se dostal zpět do ústecké nemocnice, kde předtím několik měsíců bojoval o život.
Ročně spolupracuje s tisícovkou pacientů. Drtivá většina z nich se ale podle Kočího po úrazu nebo nemoci nevrátí k původnímu životnímu stylu. "Zpátky do plné kondice se dostane jen několik málo procent z nich. Musí se snoubit strašná spousta faktorů, aby to vyšlo. A pro každého z nich není priorita vrátit se do práce," říká pan Kočí.
Součástí jeho práce ale není jen pomoci zdravotně postiženým lidem s uspořádáním života. Jedná i s pacienty, kterým zachrání život jen rychlá amputace končetiny, ale oni se jí brání. "Jsem schopný změnit jejich rozhodnutí do dvaceti minut. Říkám jim 'Lepší dobrá protéza než špatná noha'," vysvětluje Kočí. Když ale nepomůže ani to, uchýlí se k tomu, že jim vypráví svůj příběh. "Jinak to ale nechci dělat. Nechci být ničí vzor," dodává.
Více čtěte v úterních Lidových novinách.
