Dlouhý o Komárkovi: Umožnil nám připravit se na převzetí moci

Přirozený šéf, který měl rád své lidi. Idol sametové revoluce, pro kterého jsem 8. prosince 1989 večer přijel domů, přemluvil ho, aby se opět převlékl do obleku a odvezl do sídla Občanského fóra a později na jednání kulatého stolu, kde on se stal místopředsedou vlády pro ekonomiku. Valtr Komárek, kterému jsem za mnoho vděčný.

V roce 1983 mi bylo třicet let a byl jsem mimořádně sebevědomý. Vlastnil jsem diplom ze dvou domácích vysokých škol a jako jeden z mála v tehdejším Československu jsem měl možnost rok studovat ekonomii v zahraničí. Získal jsem základy ekonomických teorií, které se tehdy za socialismu neučily, a o tom, co jsem přesně neznal, jsem uměl alespoň zaujatě pohovořit. Se zkušenými a staršími ekonomy „šedé“ zóny jsem mluvil jako se sobě rovnými a členství v komunistické straně mně současně poskytovalo základní ochranu. V Akademii věd jsem obhájil dizertační práci na téma, které i ve světě patřilo k uznávaným. Měl jsem pocit, že jsem hodně dobrý.

Potom jsem se v březnu 1984 seznámil s Valtrem Komárkem. Zakládal Kabinet prognóz (později Prognostický ústav) a přišel v Ekonomickém ústavu do kanceláře Karla Dyby, aby ho přesvědčil k přestupu na nově zakládané pracoviště. Karel mne představil a Valtr mne okamžitě začal rovněž přemlouvat, abych se přidal. Měl jasnou vizi, co chce: pracovat s lidmi, kteří do té doby nikde v ekonomickém výzkumu pracovat nesměli, a zabývat se problémy, o kterých nikdo nesměl mluvit. Jen tak mimochodem, s jeho pověstnou nonšalancí prohlásil, že o mně slyšel jako o inteligentním a schopném člověku. Víc nemusel, byl jsem jeho.

Nebál se a nezáviděl

Začalo nás osm vědeckých pracovníků a jedna studentka vědecké aspirantury (dnes je to moje žena). Za pár týdnů jsme postavili vědecké pracoviště, které vešlo do novodobé české historie. Žili jsme tím a když bylo potřeba, vědečtí pracovníci kupovali koberec do pracovny ředitele a na vlastních ramenou ho nesli z obchodu do ústavu. Kolegové z jiných pracovišť Akademie či vysokých škol předpovídali, že nový ústav nemůže přežít. Přežil, a to s lidmi, kteří najednou směli pracovat, publikovat. Jistě, naše zadání i produkce byly poplatné době, ale žádné oficiální pracoviště nemělo v té době odvahu kritizovat fungování centrálně plánované ekonomiky tak zásadně a systémově jako my.

Byla to Valtrova zásluha. Nebál se a nezáviděl. Věděl, že jeho hlavní vědečtí pracovníci mají i své zájmy, své ambice a svůj výzkum. Umožnil nám dělat to, co jsme dělat chtěli, i když to s hlavním posláním Prognostického ústavu mělo někdy jen málo společného. Umožnil nám cestovat po světě způsobem, který byl v té době nevídaný. Politické úlitby, stranické schůze a další průvodní jevy reálného socialismu pragmaticky řešil jako rychle odbyté formality. Přijímali jsme západní diplomaty, pravidelně jsme se scházeli s novináři z Financial Times a dalších světových novin, mluvili jsme na zahraničních konferencích.

Valtr to prostě uměl. Hrál při tom patrně i svoji hru, asi i s vysokými představiteli tehdejšího režimu. Nikdy se však před nimi neponížil, a hlavně nedopustil, aby někdo ohrozil jeho lidi. Naopak, Prognostický ústav přijímal stále více režimem postižených osobností (Václav Klaus přišel na podzim 1987). Strážci rigidní víry, ať z komunistických či disidentských struktur, rádi dodnes spekulují o tom, jak byl Prognostický ústav řízen československými, či dokonce sovětskými tajnými službami. Je to – s prominutím – pitomost, ale i kdyby nebyla, tak nás ty služby musely řídit vskutku amatérsky.

Lehký život jsem s ním neměl

Mladý ekonom jako já, na české poměry nabitý teoretickými znalostmi, s Valtrem Komárkem úplně lehký život neměl. Valtr mluvil o vysoké energetické náročnosti komunistických ekonomik, o nízkém podílu služeb a o zbytečně vysokém významu těžkého průmyslu. K tomu teorii a sofistikované, matematické modely nepotřeboval a bojím se, že jimi i trochu pohrdal (jako ostatně manažeři a pragmatici na celém světě). Mne však přivedl k tomu, abych se kromě nóbl teorií zabýval i reálnou ekonomikou, a já jsem mu za to vděčný, neboť mne alespoň trochu naučil pokoře. Nás a naši práci však respektoval, ale šel ještě mnohem dál: vytvořil nám prostor, abychom se připravili jednou převzít moc a začít měnit naši zemi. Navíc, byl vždy úžasně vtipný a byla s ním obyčejná lidská legrace. Vždy jsem se v jeho přítomnosti cítil dobře.

Už před rokem 1989 jsme měli rozdílné názory na to, jak dál po politických změnách. Po revoluci se naše cesty rozešly, ale o tom dnes nechci psát, neboť on je přesvědčen o své pravdě a já skálopevně o té mojí. Navíc, ať je to s tou pravdou jakkoliv, právě Valtr bude jistě souhlasit s tím, že se máme vždy dívat dopředu.