„Kdysi doma jsme jesličky měli vždycky vystavené. S figurkami namalovanými od Mikoláše Alše a nalepenými na překližce. Babička měla betlém z opravdových figurek, zajímal mě samozřejmě víc. S rodiči a se sourozenci jsme chodili ve Valašském Meziříčí do farního kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde byly jesličky veliké. U nich stála kasička s andílkem, který po vhození mince zakýval hlavičkou, že děkuje. Drobné jsme vždycky loudili na rodičích,“ vzpomíná s úsměvem Benedikt Mohelník, který má Vánoce v dětství spojené nejen s jesličkami či dárky, ale i s návštěvami kostela: „Jsem z věřící rodiny, vždycky jsme šli na půlnoční, která je vstupem do hlavního svátečního dne. Na Boží hod jsme bohoslužbu také nezmeškali.“
PSALI JSME: |
Občas zapomínáme na to, že Vánoce nejsou jen Štědrý večer. Je to dlouhé období, do něhož patří už advent s rorátními mšemi, doba vánoční, která přes svátek Zjevení Páně, lidově Tří králů, končí v den, kdy Jan Křtitel pokřtil Ježíše v řece Jordán. Letos si jej připomeneme v neděli 12. ledna. Na Tři krále se v některých kostelech dokonce mění scéna jesliček. Pastýřské se mění v „královské“. Žehná se křída k označení domů symbolem C+M+B.
Výmluva z Teska
S adventem máme trošku problém. Sice nezapomeneme doma zapálit první svíčku na adventním věnci, ale v obchodech tou dobou už v předstihu adventní dobu „válcuje“ vánoční výzdoba a hraní koled. Často od začátku listopadu. „Kdysi jsem řekl, že vánoční symboly se takto znehodnocují. Je to škoda, protože mají přijít ve svůj čas, tím jsou krásné. Jednou jsem zašel za ředitelkou Teska a řekl jí to. Vymlouvala se, že s tím nemůže nic dělat, protože jí to nařizuje majitel z Velké Británie.
Možná kdyby ,protestovalo‘ více lidí, změnilo by se to. V posledních letech už Santu Clause také nevídáme, Mikuláš je zpět. Santu vytlačila,lidová vlna odporu‘. Lidé cítili, že je v našem prostředí cizorodým prvkem. Potěšilo mě to. I adventní doba může mít svoji dekoraci. Neochudí nás o těšení a očekávání příchodu Vánoc.“
Dar největší
„Co místo koled, hvězdiček a kouliček?“ ptám se. „Vždyť je ještě podzim. I astronomická zima koneckonců začíná po půli prosince, letos dvaadvacátého. Tak proč nepoužít na výzdobu sušené ovoce, květiny, větvičky jehličí…? Kouzlit se dá i se svíčkami a s barvou adventu, fialovou. To není málo. A také máme krásné adventní písně, které se nemusejí hrát pouze ráno, ještě za tmy, v kostelech při rorátech nebo v koncertních sálech. Je v nich trochu té tklivé podzimní nálady, atmosféry očekávání a přípravy na příchod Ježíše Krista.“
Dárky k Vánocům neodmyslitelně patří. Nepotřebné i praktické. I když kluk Tomáš měl pochopitelně větší radost z hraček než z nové bundy, bratr Benedikt si myslí, že i běžné věci jsou dárkem, mají svoji krásu a hodnotu. „Vánoce jsou oslavou narození Ježíše Krista, což je největší dar, který Bůh dává člověku. A my ho jen neuměle kopírujeme tím, že se vzájemně obdarováváme. Někomu něco darovat je jeden ze základních lidských projevů. Vyjadřujeme tím pozornost k jinému člověku. Pokud je dar nezištný, druhého potěší, ví, že se o něho někdo zajímá, a dá nám to najevo. Obdarovávání zušlechťuje vztahy mezi lidmi.“
Mezi řeholníky
Celý čas vánoční prožívá kněz s bratry dominikány v pražském klášteře v Husově ulici. Nezapomínají ani na dárky, a když přijde jejich čas, zazpívají si i koledy. Společně prožívají bohoslužby. Řídí se liturgickými zvyky, které, jak říká Benedikt Mohelník, „si zároveň přivlastňuji, beru je osobně“. Vstupujeme do nich s příběhem, který se odehrál během času od vánočních svátků minulých. Proto je liturgie stále stejná a vždy osobně jiná. To, že o Vánocích opakujeme rok co rok i doma tytéž rituály, je podle kněze dobře. „Když víme dopředu, jak budou vypadat, dávají nám pocit jistoty, nabízejí mnohem svobodnější prostor, abychom se mohli ponořit do větší hloubky onoho rituálu či obřadu, než kdybychom vymýšleli stále něco nového.“
„Pracovně“ slouží kněz mše nejen v dominikánském kostele sv. Jiljí, ale i jinde. A protože o Vánocích navštěvuje kostely více lidí, a to i ti, kteří do něj během roku nezajdou, připravuje se na bohoslužby velice pečlivě. Ostatně dominikáni jsou Řádem bratří kazatelů. „Snažíme se, abychom je dokázali oslovit, neříkali jim věci banální nebo podbízivé, ale sdělili jim poselství Vánoc tak, že mu porozumí, obohatí je a povzbudí,“ vysvětluje.
