Vaše projekty vybočují z hlavního proudu, někdy jsou až vyzývavé. Proč?Nemyslím si, že jsou vyzývavé. Snažím se jen maximálně vyhovět potřebám člověka, pro kterého dům navrhuji. Například nyní stavíme v Lipencích dům pro dva mladé lékaře. Dům je v krásné zahradě, kterou ta rodina vlastní po několik generací. Zahrada je plná nádherných stromů a každý z nich je pro tu rodinu určitou vzpomínkou. Dům proto vypadá zvláštně, půdorys je jakási šestiramenná hvězda. Výsledek je ovlivněný tím, že jsme chtěli, aby každý pokoj byl zasvěcen jednomu ze stromů. Kdyby byl půdorys obdélníkový, dům by tu zahradu zcela zabil.
Co myslíte slovem zasvěcen?
Z každého pokoje je vidět do jiné části zahrady, na jiný strom. Z dětského pokoje na ořech, z obývacího pokoje je výhled na jabloň, ložnice je orientovaná na třešeň. Každý pokoj má pak svou zvláštní náladu, protože v průběhu roku se v rámci ročních období proměňují nálady zahrady a tyto nálady, tedy barvy, zvuky, vůně, pak vstupují do vnitřních prostor domu oknem, které vyplňuje celou stěnu. Dům je uprostřed zahrady, proto má lesklou fasádu, v níž se odráží zeleň.
Fasádou budou nerezové plechy, speciálně upravené, aby zahradu zrcadlily jemně. Dům má jakési mimikry, říkáme mu chameleon.
Domníváte se, že otevřenost domu vůči bezprostřednímu okolí bude v projektech stále častější, že je to trend, který v budoucnu převáží?
V případě Lipenců je dům založený na komunikaci s okolím. Máme ale i domy, které jsou uzavřené a s okolím nekomunikují. Vždycky jde o odpověď na konkrétní místo pro konkrétního člověka a jeho potřeby. Proto se častokrát zdá, že ty návrhy jsou extravagantní, že jejich cílem je upoutat pozornost. Tak to ale není. Prvotní snaha je co nejlépe odpovědět na to, co ten konkrétní člověk potřebuje. Proto se poměrně dlouhou dobu seznamujeme s prostředím i klientem, hledáme duši toho místa, hledáme vnitřní potřeby toho člověka. Ne jen ty technické, že má jít někam spát, že se někde nají, ale i to, jakým způsobem žije. Jestli přichází domů až večer, jestli má na pozemku místa, která jsou pro něj nějakým způsobem důležitá. To všechno pro nás hraje určitou roli. Dům je otiskem toho člověka, pro kterého se dělá.
Je-li dům otiskem člověka, pro něhož projekt navrhujete, pak jsou vašimi klienty asketi. Ve většině vašich návrhů dominují strohé prostory bez jediné ozdoby...
Možná že interiéry vypadají stroze. Je to tak schválně. Nic tam není navíc, ale nic k životu tam také nechybí. Dáváme poměrně velký prostor tomu, aby si tam uživatelé domu mohli přinést věci, které mají rádi nebo které nějakým způsobem do rodiny patří, třeba nábytek, který zdědili. Jsou to věci, které jsou důležité, protože tomu dávají atmosféru, která je blízká tomu konkrétnímu člověku. My vytváříme jakousi schránku, ale rozhodně si nepředstavujeme, že by to takto mělo zůstat. Spíš vytváříme jakousi scénu, jeviště pro život. Snažíme se udělat jen to nezbytné a všechno ostatní necháváme na člověku. Může si tam dát na stěny obrazy, přizpůsobit si celý prostor tak, jak chce. Nic mu v tom nepřekáží.
A v budoucnu?
Pro budoucnost se v zásadě nic až tak moc nezmění, protože ani lidé a jejich potřeby se nemění. Jsme víceméně pořád stejní.
Jaké potřeby to jsou, jaké funkce má bydlení budoucnosti splňovat?
Když za námi někdo přijde, že většinu času v domě tráví tak, že tam jenom spí, tak mu uděláme dům na přespání. Když naopak řekne, že je důležité, aby měl kontakt s krajinou, uděláme mu dům, který ten kontakt umožní co nejlépe. Myslím si, že i za třicet let to bude vypadat stejně, vždycky půjde o potřeby konkrétního člověka. Trh s bydlením je ale široký, lidé mají různé potřeby nebo různé možnosti, jak mohou své potřeby uspokojit, respektive do jaké úrovně je mohou uspokojit.
Co tím myslíte?
Dům je investice, tudíž k němu nikdo, alespoň ve střední Evropě, nepřistupuje tak, že by to byla jednorázová záležitost, které by se třeba po pár letech zbavil. Dům je investice na několik generací. Takže jsou klienti, kteří přijdou za architektem, protože chtějí, aby jim někdo postavil dům, který jim padne na míru. Tak, jako šijí krejčí obleky na míru. Klienti architektů chtějí co nejlepší věc, co nejkvalitnější materiály, co nejvíc prostoru za co nejméně peněz.
Pak existují realitní kanceláře, které se snaží pro úplně abstraktního klienta vymyslet něco, co se nejlépe prodá. Tím hlavním klíčem většinou je, aby to bylo co nejlevnější při pořízení a aby se to naopak dalo za co nejvíc peněz prodat. Tedy co nejlevnější materiály a rychle prodat. Potom tu je bytová výstavba, která se rozběhla díky dostupnosti půjček širokým vrstvám lidí, kteří chtějí bydlet. Ale není to ideální trend, například v Praze je bytový trh přesycený, je tu asi třicet tisíc bytů, ve kterých nikdo nebydlí. Byty nemají kupce, ale pořád se staví.
Jak bude za třicet let vypadat moderní bydlení pro každou z těchto skupin?
Pro lidi, pro které pracují architekti, bude vypadat stejně. Takové domy se budou snažit co nejlépe vyhovět potřebám konkrétních lidí, kteří v nich budou bydlet.
Největší změna může nastat v developerských projektech. Mohou se objevit nové materiály, nové strategie, nová forma financování. Tam může dojít k určité změně například ve vztahu s lokalitou, ve vztahu k tomu, že domy se budou vybavovat technologiemi obnovitelných zdrojů, protože bude možné na takový dům získat lepší úvěr, bude třeba podporovaný státem. Bude mít na střeše solární panely, fotovol- taické články mohou být na fasádě. To ale pořád mluvíme jen o vzhledu. Pokud jde o funkce, odpovídající potřebám člověka, ty se v zásadě nezmění. Když se podíváte na římskou vilu nebo na atriový dům, tak se během staletí nezměnily, dnešní atriové domy jsou velice podobné. Je tam obytný prostor, je tam kuchyně, jsou tam prostory pro servis, je tam ložnice. Každý prostor má specifické určení, z něhož vyplývá i jeho provedení. Ložnici asi nebudete dělat na jihozápad, nebudete v ní dělat velká okna do rušného veřejného prostoru, to se nezmění ani za třicet let.
Nic se tedy podle vás nezmění?
Pokud se ptáte, jestli lidé budou chtít ve většině případů krásné okno s výhledem na krásné místo, jestli budou chtít v interiéru dřevo, které bude vonět, tak většina pravděpodobně ano. To se opravdu tisíce let nemění. Mění se okolnosti a možnosti. Když bude společnost bohatá, bude čím dál víc lidí, kteří si budou moci dovolit lepší bydlení. Záleží i na tom, jak budou dostupné půjčky, jestli vůbec nějaké budou. To nikdo neví, můžeme se jen domnívat a odhadovat.
Možná že horizont, kdy se bydlení změní, bude delší. Změna bude souviset třeba s tím, že opravdu dojdou místa k bydlení, takže lidé se víc soustředí na bydlení v nějakých dalších vrstvách ve městech, jako jsou střechy, nad střechami. Že budeme ve městě víc bydlet na řece, protože to je volný prostor k užití. Budou se objevovat plovoucí domy. Možná se budou objevovat ostrovní domy na nějakých velkých lodích, které budou ukotveny u pobřeží. Že bude člověk osídlovat oblasti, ve kterých se dodnes příliš nepohyboval.
Vltava tedy bude zastavěná hausbóty?
Ve městě je řeka veřejným prostorem, neměla by se trvale zastavět. Tomu se teď věnujeme na fakultě architektury, kde vedu ateliér. Dva roky se budeme zabývat tématem řeky, protože bychom chtěli ukázat, jak Vltavu v Praze využít jako veřejný, a ne jako soukromý prostor.
Břehy Vltavy v Praze jsou již dnes docela obsazené, přístaviště výletních parníků, botely...
To není nic proti tomu, co se plánuje. V tuto chvíli je to prostor k podnikání na pár lodích. V létě to tam vypadá jako přístav, což se mně líbí a myslím si, že je to v pořádku, protože to je sezonní záležitost. Ony tam na podzim a v zimě nebudou, odjedou. Nevadí mi, když se nábřeží na měsíc v roce promění v tržiště a budou tam rybí trhy.
Veřejný prostor by měl fungovat jako náměstí. Je to především prázdno, které se dá využít různým způsobem. To využití by ale nemělo být trvalé. Škodlivost toho, co se v Praze plánuje, se snažíme prokázat školním výzkumem. Simulujeme případy, kdy by k trvalému zastavění došlo. Znamenalo by to, že tam vyroste další řada domů, které tam budou napevno kotvit. Nebudou mít základy, ale na svém místě budou desítky let, takže prakticky odsunou břeh až za sebe. A to by se dít nemělo.
Výletní parníky ale plují na Vltavě po většinu roku, plovoucí hotely tam také kotví trvale...
Jakákoli jiná aktivita, která je krátkodobá, je v pořádku. Například se dělá naprosto skvělý hudební festival United Islands, který po určitou dobu využívá pražské ostrovy. To je přesně ten způsob využití, který si umím dobře představit. Hudební festivaly, kultura, krátkodobé obchodní aktivity. Ale už se to nehodí na dlouhodobé trvalé bydlení. Myslím si, že tam by neměly být ani plovoucí hotely, které tam trvale kotví.
Sám navrhujete domy jako ostrovy či lodě, bydlení na vodě – pokud to nebude v Praze na Vltavě – tedy připouštíte. A co ve vzduchu?
Dělali jsme projekt létajícího domu do Krkonoš pro člověka, jehož vášní jsou balony. A protože v národním parku není možnost něco postavit, tak si vymyslel, že by tam mohl mít zakotvený balon. Takové projekty vznikají, o létajících domech se hodně mluví.
Je to šílenost, nebo jedna z alternativ?
Musíte oddělit architekturu a myšlenky, které jsou v poloze vizionářské. Myslím, že v tuto chvíli nikdo neuvažuje o tom, že by nějakým způsobem ve vzduchu trvale bydlel. Objevují se hlavně létající hotely, což je určitá forma atrakce. Z hlediska atrakcí, cest vzducholodí, je to určitě zajímavý segment. Co se týká trvalého bydlení, tak v tuto chvíli to smysl nemá. Není důvod.
My jsme létající dům udělali jako určitý manifest, vizionářský projekt. Jeho smyslem bylo vytvořit něco, v čem by člověk mohl krátkodobě trávit čas na území, kde není možné postavit budovu spojenou základem se zemí. Něco, co by ten prostor nezabralo natrvalo. Byl to takový kříženec mezi balonem a domem, kde se v gondole bydlelo třeba několik dní. Nebylo to ale myšleno jako trvalé sídlo.
Jak se budou vyvíjet materiály pro stavbu, budou se hledat levnější náhražky klasických?
V Česku i v celé západní Evropě je velice drahá práce. Někdy dělá až polovinu nákladů na stavbu. Porovnám-li cenu práce a cenu stavebního materiálu, tak domy, které se budou stavět třeba z hlíny nebo z recyklátů, ušetří tu část nákladů, kterou bychom dali za kvalitnější stavební materiál. Může to být třeba o polovinu méně. Ale i alternativní materiál musíte nějakým způsobem zpracovat, musí mít určitou jakost, musí to dělat někdo, kdo tomu rozumí. Možná že nakonec dojdeme k sumě, která bude za hrubou stavbu velice podobná. A pokud budu mít v domě klasické vytápění, klasickou elektroinstalaci, budu tam žít v současném standardu bydlení, tak náklady na stavbu budou velice obdobné.
Dám příklad – dům v zahradě v Lipencích se vejde do pěti milionů korun. Základy stály 200 tisíc, hrubá stavba asi 300 tisíc. Když k tomu připočítám okna, bude to nějakých milion sto tisíc. A zbytek do pěti milionů jsou jenom instalace, vnitřní materiály. Kdyby ten dům byl z hlíny, tak možná ušetřím milion, pokud tam nebudou vůbec žádná okna a pokud budu mít materiál, tedy hlínu, úplně zadarmo. A pořád se bude mluvit o čtyřech milionech, protože v tom domě svítím, protože tam mám počítač, protože tam mám vytápění.
Levněji se tedy stavět nedá?
Mohl bych udělat dům, který by byl postavený tradičně, topil bych v něm dřevem, možná bych i jídlo připravoval klasickým způsobem jako moje babička, v jejímž domě nebylo žádné elektrické nebo plynové topení a taky v tom domě žila. Pak můžete dosáhnout na velice dobrý poměr spotřeby energií a toho, co vás ten dům bude stát. Dokonce si myslím, že když použijete nějaké recyklované věci a pokud si ten dům jste schopen alespoň částečně postavit svépomocí, tak se dostanete na nějakou velice rozumnou cenu.
Bohužel v Česku existuje celkem rozbujelá praxe, že výrobci si na stavební materiály přirážejí velkou část ceny, tu pak inkasují dodavatelé stavby. Je tady rozbujelý provizní systém, kdy několik dodavatelů v pyramidě dodává celou stavbu. Kdybychom dům v zahradě v Lipencích dělali tímto způsobem, tak by stál devět milionů korun.
Přesto si myslím, že domy jsou tady velice levné. Uvažte, kolik vás stojí život sám v poměru k ceně domu. Pro celou rodinu je možné postavit dům za tři miliony korun. A jaké jsou náklady na váš život – na jídlo, oblečení, na auto, na benzin, na světlo, teplo, lékařskou péči? Když to spočítám, tak cena domu nemusí hrát až tak významnou roli. Navíc si myslím,že postavit si dům je luxus.
Většina lidí chce ale bydlet ve svém...
Postavit si dům s vlastním pozemkem je luxusní záležitost. Existují mnohem levnější způsoby, jak zajistit bydlení. Záleží na tom, jak si představuji, že budu chtít bydlet. Byl jsem před dvěma lety na studijní cestě v Japonsku a tam jsou nároky lidí tradičně mnohem nižší než u nás. Například v Tokiu platí, že když nemáte parkovací místo, nemůžete si koupit auto. A všichni s tím souhlasí. Umíte si představit, že by tohle fungovalo v Česku?
Jaké levnější způsoby bydlení máte na mysli, třeba cohousing?
Možná, je to určitá forma kolektivního bydlení. Otázkou je, jak po generaci, která cohousing postavila, to bude fungovat dál. Jestli jsme schopni se skutečně o věci dělit. Řekl bych, že někdy ty vztahy i v rámci jedné rodiny jsou natolik složité, že o tom nejsem zcela přesvědčen.
Myslím si, že to velice dobře funguje v Rakousku, kde jsem navštívil několik družstevních domů. Ale já nakonec nevím, jestli je to levnější. Podle mne je nejlevnější, když se člověk uskromní a dokáže si něco odříct.
Budou lidé bydlet více ve městech, nebo ekologicky na venkově?
Ekologické bydlení? Dnes to funguje tak, že když chcete mít v uvozovkách biopotraviny, tak musíte někde, většinou ne- ekologicky, vydělat peníze, abyste si mohl ten zdravý produkt koupit. Stejně tak je to s bydlením. Dnes řada lidí, kteří žijí ve městě, město nepoužívá. Jsou hlavně v práci, potom někde přespí, a když už mají volný čas, tak si za peníze koupí život někde jinde. Jedou k moři, jedou na hory, cestují, chtějí něco vidět. Nechtějí být doma, bydlení pro ně není prioritou.
Jak tedy bude vypadat moderní bydlení za třicet let?
Čím jsme bohatší, tak máme víc času přemýšlet, co by nám mělo přinést i bydlení. Někomu vyšší prestiž, někomu víc radosti. Někoho tohle vůbec nezajímá a chce bydlet v přírodě, dům má jen jako nějaké zázemí. Jako jsou různí lidé, kteří mají různé potřeby, budou i různé domy. Nečekám, že v budoucnu vznikne nějaká revoluce v potřebách. A nečekám tedy ani revoluci v bydlení.
Budete mít domy, které budou postaveny z těch nejhorších materiálů od těch nejhorších architektů těmi nejhoršími stavebními firmami, přesto je někdo zaplatí. Budete mít postavené exkluzivní luxusní domy, které budou naprosto marnivé. Budete mít postavené krásné chytré domy, které vás budou chránit před nepohodou a budou i pro radost. Všechno bude existovat vedle sebe. Stejně jako dneska a jako to bylo dřív.
