V poválečných letech byly odlity a osazeny některé sochy vytvořené už v předchozím období. Bohumil Kafka zemřel v průběhu války, a tak se již nedočkal umístění obří jezdecké sochy Jana Žižky z Trocnova na podstavec před Památník Kotěrova žáka Jana Zázvorky na hoře Vítkov. Nezažil už ani vztyčení pomníku malíře Josefa Mánesa na vltavském nábřeží u Rudolfina a Mánesova mostu. Jiný významný sochař meziválečné éry, profesor AVU Karel Pokorný, byl autorem tradičně pojatých pomníků Boženy Němcové na Žofíně a Aloise Jiráska na Jiráskově náměstí. Tato díla vznikla ve spolupráci s architekty Jaroslavem Fragnerem, resp. Josefem Havlíčkem. Byl rovněž autorem sousoší Sbratření, které dnes najdeme ve Vrchlického sadech u Hlavního nádraží.
Jiný veterán Jaroslav Brůha navrhl pomník Rudoarmejce na Olšanských hřbitovech, kde vznikla sekce věnovaná padlým vojákům z druhé světové války. Pomníku se dočkala i komunistická novinářka Jožka Jabůrková, vytvořila ho Věra Merhautová a stával na Smíchově. Dnes je opět na Olšanech, kde vzniklo jakési lapidárium odstraněných soch z dob komunismu.
lastika novinářky Jožky Jabůrkové na Olšanech, kde vzniklo lapidárium soch odstraněných komunistickým režimem.
A ještě jednou Smíchov: sochař Jan Černý byl autorem pomníku Jakuba Arbese na po němpojmenovaném náměstí. Alois Sopr vytvořil pískovcovou plastiku husitského vůdce Jana Roháče z Dubé, ta stávala hned u věže Staroměstské radnice. Nebylo to příliš podařené dílo a tak bylo později potichu přesunuto do obory Hvězda. U Novoměstské radnice zase stával pomník Jana Želivského, práce mé matky Jaroslavy Lukešové, který po rekonstrukci budovy již nebyl vrácen na původní místo a dnes stojí v Želivi. Její další sochu – bustu Petra Bezruče – zase někdo z Bezručových sadů na Vinohradech před několika lety ukradl, ale úřad Prahy 3 se stále nemá k obnově pomníku.
Dobový realismus
Další plastiky vznikly v oblíbených lokalitách. Na Petříně se objevil pískovcový Jaroslav Vrchlický, dílo Josefa Wagnera a architekta Jana Sokola, a skladatel Vítězslav Novák v podání sochaře Jana Kodeta. Na Karlově náměstí přibyl k několika starším plastikám ještě Jan Evangelista Purkyně od Oskara Kozáka. Až na výše zmíněnou výjimku šlo o sochařsky dobře zvládnutá díla pojatá tradičně, tedy v realistickém stylu, jak předepisovala samozřejmě doba.
PŘEČTĚTE SI O ÉŘE MEZIVÁLEČNÝCH POMNÍKŮ Pomník Elišky Krásnohorské na Karlově náměstí |
Zmínění umělci řemeslo ovládali, neboť ještě studovali před válkou u takových osobností, jako byli Myslbek nebo Štursa, či byli žáky poválečných pedagogů Akademie nebo Umprum, kteří dané téma zvládali bravurně už za první republiky (například profesoři Karel Pokorný, Otakar Španiel, Jan Lauda, Karel Dvořák, Jaroslav Horejc, Josef Wagner). Koneckonců až na výjimky stojí jejich pomníky na svýchmístech dodnes, což je jistě dáno nejen uměleckou kvalitou, ale i faktem, že zobrazené osobnosti jsou stále respektovány. To samozřejmě neplatí o nejvýraznějším a nejkontroverznějším díle té doby –monumentálním pomníku generalissima Josifa Vissarionoviče Stalina.
Pro něj bylo vybráno exkluzivní místo na hraně Letenských sadů, tak aby byl vidět až ze Staroměstského náměstí. Soutěž, s velkou pompou vypsaná v roce 1949, neměla snadné zadání. Kdyby na vrcholu kopce stála jen figura, musela by mít mamutí rozměry, aby nepůsobila proti nebi drobně. Takže porota vybrala celkem logicky návrh, který na dané místo postavil obrovskou kamennou hmotu se Stalinem vepředu a řadou postav (tou známou „frontou na maso“) po stranách.
Štěrk a brambory
Překvapivý byl vítěz – respektovaný prvorepublikový avantgardista Otakar Švec. Známe už jeho pomník plk. Švece z první republiky, byl také tvůrcem plastiky motocyklisty, která zdobila Gočárův čs. pavilon v Paříži 1925. Spolu s architekty JiřímŠtursou (synovcem známého sochaře Jana Štursy) a jeho tehdejší ženou Vlastou, kteří museli nejprve zpevnit svah, vytvořit monumentální schodištěamauzoleum v soklu. Pomníkmasového vraha, který mimochodem v Praze nikdy nebyl, byl odhalen v roce 1955 (ve stejném roce spáchal autor pomníku sebevraždu), o sedm let později byl stržen. V mauzoleu pak byla nejen hromada štěrku z rozdrcené sochy, ale příznačně i skladiště brambor….
