Středa 6. července 2022, Den upálení mistra Jana Husa
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Pomníky po sametu: staré sochy - nová místa, groteska i kontroverze

Pohled Zdeňka Lukeše

  6:00
Poslední díl historie pražských pomníků nás zavede do doby pojednávající o letech po sametové revoluci. Kdo očekával, že nastane skvělé období tvůrčí svobody a zajímavých témat, byl asi zklamán. Objevilo se pár zajímavých věcí, ale žádný zázrak se nekonal.

V podobném duchu jako Rónův Kafka jsou pojednány i další plastiky, například Černého Sigmund Freud nad Husovou ulicí na Starém Městě foto: ČTK

Po roce 1989 byly především obnoveny některé pomníky, zaniklé ještě během nacistické okupace. To byl případ legionářského památníku Josefa Mařatky pod Emauzy nebo Poláškovy sochy Woodrowa Wilsona ve Vrchlického sadech.

V dalších případech byly instalovány sochy, které vznikly už za první republiky, jen pro ně bylo vybráno nové místo. Tak se dočkal T. G. Masaryk, dokonce dvakrát. Štursova polopostava doplnila interiér Rothmayerova sálu Pražského hradu, Španielův Masaryk byl pak usazen nedaleko – na Hradčanském náměstí. Lokalita je to hezká, jen ty pseudoplečnikovské architektonické úpravy okolí od známého grafika Jiřího Rathouského mi přijdou trochu zbytečné.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ O POMNÍCÍCH NORMALIZACE

Pro sochu Bedřicha Smetany od Josefa Malejovského bylo vybráno nádherné místo, Novotného lávka nad Vltavou. Ani Hradčany v pozadí ale nepovedenému monumentu nepomohly a Pražané mu začali říkat sáňkující Smetana.

Další exprezident Edvard Beneš má sochu od Karla Dvořáka před Černínským palácem, kde kdysi působil jako ministr zahraničních věcí. Dílo by ovšem chtělo větší než životní dimenzi, takhle působí na vysokém soklu jako trpaslík. Nejhůře dopadl Antonín Dvořák. Byla sice použita plastika Josefa Wagnera, tedy vítěze soutěže na pomník skladatele na dnešním Palachově náměstí z padesátých let, ale amatérsky zvětšená z malého modelu. Navíc nebyl respektován původní architektonický návrh Jana Sokola, který hudebního skladatele postavil před budovu filozofické fakulty a na vysoký sokl.

Dnes stojí Dvořák takřka na zemi a ještě zády do náměstí, což mimo jiné dokládá, že staré principy umísťování pomníků, známé už z antiky (psal jsem o nich v prvním dílu tohoto cyklu), dnes nikdo neovládá a ani nevyžaduje.

Podobně bez soklu byly umístěny i sochy mecenáše Josefa Hlávky od sochaře Josefa Mařatky v nádvoří Hlávkových domů ve Vodičkově ulici nebo Kafkův pomník generála Štefánika před hvězdárnou na Petříně.

Nové netradiční formy

Kromě otevírání starých skříní s letitými plastikami klasiků se naštěstí prosadila i jiná cesta: soudobé ztvárnění současnými umělci, kteří už nevolí tradiční formy (asi by je ani nezvládli), ale pracují s groteskou nebo se „panákům“ zcela vyhýbají.

Do této kategorie patří Franz Kafka od Jaroslava Róny, stojící v Široké ulici u synagogy. Motiv spisovatele, který si osedlal vlastní kabát, je inspirován jednou Kafkovou povídkou. Karel Nepraš pojal rovněž netradičně žižkovský pomník Jaroslava Haška na Prokopově náměstí jako svéráznou jezdeckou sochu. Sigmund Freud visící na traverze nad Husovou ulicí je zase příspěvkem Davida Černého. Invenční je trojice vojáků na pylonu nad někdejší Heydrichovou zatáčkou v Libni, připomínající atentátníky, problémem je však příliš drobné měřítko (sochaři David Moješčik a Michal Šmeral, architekti Jiří Gulbis a Mirka Tůmová).

Netradičně pojatý pomník Franze Kafky na hranici Josefova a Starého Města je dílem výtvarníka Jaroslava Róny a architekta Davida Vávry. Svým pojetím představuje jednu z možných cest dnešní pomníkové tvorby: místo realistického díla nastupuje groteska.

Rozpaky naopak vzbuzují pozdní práce zkušeného Stanislava Hanzíka: kardinál Beran v dejvické Thákurově ulici a Karel Hašler na Starých zámeckých schodech. Pavel Opočenský pak na náměstí Míru na Královských Vinohradech rezignoval na figurální pojetí a pomník bratří Čapků redukoval na kamennou stélu s vyvrtanými otvory zobrazujícími jména obou umělců.

Nenápadný je Palachův památník, umístěný v dlažbě před budovou Národního muzea v místě, kde se upálil (Barbora a Jiří Veselí, Čestmír Houska). Doufám, že se jednou konečně dočkáme i dvou kovových plastik Johna Hejduka, věnovaných Praze na počátku devadesátých let. Měly by stát na Alšově nábřeží u Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Metropole by tím získala dílo světoznámého umělce.

Povedený Churchill

Jiné pomníky nezobrazují konkrétní osobnosti, ale připomínají oběti totalitních režimů. Nejzdařilejší jsou podle mého názoru plastiky na Vítězném náměstí a před budovou ministerstva zemědělství na Těšnově, díla Jiřího Plištika. Své přívržence i odpůrce má sousoší Olbrama Zoubka a architektů Zdeňka Hölzela a Jana Kerela na svahu Petřína v ose Vítězné ulice, spíše negativní reakce vyvolává bronzová vlajka na Klárově, zhotovená dle návrhu Vladimíra Preclíka a architekta Ivana Rullera. Objevilo se i několik figurálních soch zahraničních autorů, z nichž nad jiné vyniká Winston Churchill v podání slavného britského sochaře Ivora Robertse-Jonese na žižkovském náměstí, pojmenovaném po britském premiérovi. 

Autoři:

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Zbraně, které zaskočily Putina: „Muskovo“ bombardování

Premium Už druhý den po nočním překročení hranic měli triumfálně projíždět centrem Kyjeva, po čtyřech měsících místo toho vězí...

Jet sto třicet, nebo zpomalit? Na dálnici můžete uspořit litry paliva

Premium Ceny paliv opět atakují rekordy. Také si všímáte, o kolik víc řidičů jezdí poslední měsíce „na spotřebu“? Vyzkoušeli...