Pod názvem Česká architektura / Czech Architecture (a příslušným vročením) vydává nakladatelství Prostor už léta výběr zajímavých realizací uplynulého roku. Sestavuje jej vždy některý z renomovaných architektů, což je zajímavý přístup – zpravidla se podobné bilance svěřují teoretikům architektury. Právě jiný úhel pohledu ale možná přináší oživení. Bude autor prezentovat i své vlastní práce, nebo se zaměří jen na realizace kolegů? Bude tolerantní, nebo vybere jen práce sobě stylově blízké?
Letos byl výběr svěřen renomovanému projektantovi Zdeňku Fránkovi, autorovi řady oceněných staveb v Praze, Brně či Litomyšli (škoda, že v ročence není jeho podrobnější životopis a přehled prací). Jeho domy jsou originální a vždy pečlivě komponované do dané lokality. Myslím, že to platí i o jeho nyní tolik diskutovaném projektu bytového domu v ulici U Milosrdných v Praze na Starém Městě, jenž osobitě reaguje na pestré stylové okolí, ale i na poněkud kafkovskou atmosféru této části metropole. Fránek také po léta působí jako pedagog, nyní je děkanem Fakulty umění a architektury v Liberci, tedy jednoho z našich špičkových ústavů.
Centrum environmentálního vzdělávání ve Vrchlabí od Petra Hájka.
Zdeněk Fránek (* 1961) je životní optimista a věří také tomu, že i dnes můžeme připojit novou stylovou vrstvu k pestré mozaice české architektury. Ne nadarmo je mottem publikace část úvodního rozhovoru, jejž architekt vedl s Adamem Gebrianem: „Vždyť my jsme to tu taky vždycky měli. Nádherná historická města. Města, za kterými jezdí lidé z celého světa. Apak se to přetnulo a my teď budeme dělat, že světu nemáme co nabídnout? Že nás to nezajímá? Že to stačilo? Že budeme dál všechny lákat jen na to staré? Ale to nové, to nové může být přece ještě mnohem krásnější.“
Pokud si však interview přečteme celé, zjistíme, že Fránek je v něm dost skeptický a popisuje naši architektonickou scénu se všemi jejími nešvary: žabomyšími spory mezi jednotlivými organizacemi, obavami českých projektantů z konfrontace se zahraničíma z toho plynoucí fakt, že ve světě se o současné české tvorbě prakticky neví. Každý rok se objeví pár špičkových prací, ale ty nedosahují úrovně zahraniční elity, a to ani ve srovnání s takovými zeměmi, jako je Chile, Portugalsko nebo Slovinsko. Fránek ovšem budoucnost vidí přesto optimisticky – mladí mohou cestovat, pracovat ve špičkových zahraničních studiích a díky internetu mají skvělý přehled o tom, co se ve světě děje. Občas to sice může vést k povrchnosti nebo napodobování, ale je i spousta nadějných architektů, kteří hledají originální přístup.
Pozoruhodné stavby: Zlín, Vrchlabí, Brno i Praha
Následuje architektův stručný komentář k vybraným 33 realizacím dokončeným v loňském roce a pak už jejich podrobný přehled, včetně kvalitních fotografií a plánové dokumentace. Některé z nich jsem viděl, další byly pro mne překvapením, většinou příjemným.
Bez hlubších znalostí bych si je netroufal hodnotit, protože vím, že to, co někdy vypadá na snímcích skvěle, může ve skutečnosti působit zcela jinak a taky úplně naopak. Architektura nejsou jen fasády, ale také kompozice vnitřních prostorů, proporce, materiály, barvy, detail a v neposlední řadě kontext. Proto se nebudu pouštět do nějakých rozborů, ale jen stručně zmíním, co mne zaujalo.
Rodinný dům od Zdeňka a Evy Eichlerových v Brně.
Je to třeba osobitá úprava části tzv. Gahurova prospektu ve Zlíně od Jitky Resslové, Hany Maršíkové a Jana Pavézky. Jedná se o pás zeleně na mírném svahu, zakončený slavnou Gahurovou skleněnou kostkou Baťova památníku. Nyní je v ní ještě galerie, ale jedná se o návratu k původní funkci. Autoři se nesnažili napodobit původní stav, pracovali s prostorem volněji – protkali jej diagonálními cestami a doplnili o drobný soudobý design. Za to si od některých zlínských staromilců vysloužili kritiku, ale pokud budeme chápat Zlín jako moderní metropoli, jíž už nedominuje výroba bot, připadá mi takový přístup správný.
Zaujalo mne i centrum environmentálního vzdělávání ve Vrchlabí od Petra Hájka, částečně zapuštěné pod terén.
Vyniká čistými tvary a dokonalým detailem. Z rekonstrukcí si vážím těch, které staré objekty za každou cenu neznásilňují, ale respektují jejich původní ráz, jako je sympatická adaptace domečku v parku u Sovových mlýnů od Jaroslava Zimy. Jeho Komunitní centrum Kampa bylo pro mne milým překvapením, podobně jako vpravdě neokázalé úpravy domu filozofa Petra Rezka ve Slavonicích od Jana Macha, Jiřího Žida a Jany Hlavové. Přiznanou syrovostí, ale současně i respektem k charakteru staré tovární haly zaujme i objekt v areálu brněnské Zbrojovky od Jiřího Zhoře. Z novostaveb se mi líbí lapidární rodinný dům Zdeňka a Evy Eichlerových v Brně, který sice vychází z tradic funkcionalismu, ale posunuje je novým směrem.
Knihu doplňuje i řada informací o nových knihách, výstavách a dalších aktivitách na poli současné české architektury a také rozhovor s loňským jubilantem Martinem Rajnišem. Na závěr ještě poznámka ke grafické úpravě ročenky (studio Najbrt). Ta je výborná, ale motiv na obálce, složený z deformovaných obrázků, stažených do úzkých vertikálních proužků, je zaměnitelný s předchozími svazky. Tady mi připadá grafika trochu samoúčelná a dal bych přednost reprodukci jediné vybrané stavby nebo detailu.
