Když se slovinský architekt rozhodl v roce 1921 natrvalo vrátit do rodné Lublaně, kde pro něj byl zřízen post profesora na nově založené technice, doprovázel ho také Řepa, který zde svá studia dokončil – a rovněž navrhl jeden rodinný dům ve stylu art deco. Později se však mladý projektant vrátil domů.
Nejprve pracoval v ateliéru významného pražského a plzeňského architekta Františka Krásného, takto prvního českého žáka proslulého profesora vídeňské umělecké akademie Otty Wagnera a také jednoho z prvních projektantů, kteří k nám přinesli secesi vídeňského typu (vila sládka Kestřánka a tři domy na právovárečných parcelách v plzeňské Smetanově ulici z let 1897 až 1898).
Krásný byl však především hlavním projektantem sokolské obce, navrhoval řadu tělocvičen a také přestavbu sídla organizace na pražské Malé Straně, kde sokolové získali barokní Michnův palác. Půjdete-li ulicí kolem tohoto paláce, všimněte si krásných železných mříží hlavní brány a plotu do Všehrdovy uličky. Právě ty jsou dílem Řepovým a skutečně připomínají práce jeho učitele Plečnika.
Vítejte v železniční stanici Pardubice
Později se Karel Řepa vrátil do svého rodného kraje ve Východních Čechách a založil vlastní projekční ateliér v Pardubicích. Navrhl několik vil, které nezapřou Plečnikův vliv, mezi nimiž vyniká dům Viktora Kříže v Bulharské ulici s unikátně zachovaným interiérem, včetně výrazné a často možná nečekané barevnosti.
Řepa byl také projektantem několika činžovních domů ve funkcionalistickém stylu (například dům Rolnického družstva na pardubické třídě Míru s velkou luxferovou stěnou přisvětlující schodiště). Jeho známou realizací je i kino Jas s motivy organické architektury. Podobně jako další Plečnikovi žáci – Ludvík Hilgert, Josef Fuchs nebo Josef Štěpánek – tak postupně přešel i Řepa od plečnikovské architektury moderního klasicismu k radikálnímu stylu meziválečné avantgardy.
Velkou příležitostí se pro něj stala významná regionální Výstava tělesné výchovy a sportu, která se konala v Pardubicích v letech 1930 a 1931. Řepa pro ni navrhl sportovní stadion (ten je dnes bohužel v dosti zuboženém stavu) a také řadu menších tematicky zaměřených pavilonů, které patřily ke špičkovým příkladům funkcionalistické architektury, později však byly naneštěstí zbořeny.
Dnes se nám zachovaly jen staré černobílé snímky, ale i na nich je patrné, že každá z těch dočasných staveb měla originální tvar, společné byly ovšem atributy funkcionalismu – tedy bílá průčelí nebo rovné střechy. Vedle stadionu vznikla v rámci této akce i nová dominanta pardubického náměstí Republiky – rozlehlá budova Průmyslového muzea (dnes Střední průmyslová škola potravinářství a služeb), která rovněž nezapře Plečnikův vliv, když architekt pokryl průčelí do náměstí útlými pilastry.
Největší realizací Karla Řepy je však až poválečná stavba hlavního vlakového nádraží, na jehož projektu spolupracoval s pražským specialistou na toto téma Josefem Dandou a pardubickým architektem Karlem Kalvodou. Projekt vznikl těsně po válce, ale dokončen byl až v padesátých letech, takže se stal jednou z posledních funkcionalistických staveb před nástupem stalinské sorely. Rozlehlá budova má průčelí z červených lícovek. Tvoří ji protáhlá horizontální hmota s velkou dvoranou a řadou pěkných detailů, k ní autoři přistavěli kontrastní vertikální kubus, v němž byl původně hotel.
Pardubická stavba patří spolu s terminály v Hradci Králové nebo Poděbradech k nejhezčím moderním vlakovým nádražím na našem území (v poválečné éře bych ještě přidal „bruselská“ nádraží v Havířově, Ostravě nebo Chebu). Dnes je pardubické nádraží památkově chráněno a zájemci o moderní architekturu mají od včerejška možnost navštívit v něm komorní výstavu věnovanou právě dílu Karla Řepy na fotografiích Štěpána Bartoše, který byl rovněž autorem snímků v Řepově monografii, vydané před jedenácti lety (autor Pavel Panoch).
Pardubický architekt tedy patřil k těm osobnostem naší meziválečné scény, které dokázaly, že nejen v tradičních centrech avantgardy, jako byly Praha, Brno, Zlín nebo Hradec Králové, mohou vznikat invenční díla na špičkové úrovni. A právě ta si dnes zaslouží ochranu i kvalitní péči.
O jablku a stromu
Karel Řepa si se svým někdejším profesorem dopisoval až do padesátých let a byl také autorem známého fotografického Plečnikova portrétu, který zdobí i velkou plečnikovskou monografii, jež vyšla v devadesátých letech.
O odkaz Karla Řepy (zemřel v roce 1963) dnes pečuje jeho syn, rovněž významný český architekt a letošní pětaosmdesátník Miroslav Řepa, jenž byl krom jiného například autorem československého pavilonu na světovou výstavu Expo v roce 1967 v kanadském Montrealu nebo divadla ve Zlíně. V roce 1996 byl pak kurátorem velké plečnikovské výstavy v areálu Pražského hradu a letos se stal autorem instalace Architecture Week v Jiřském klášteře tamtéž.