LN Očekával jste, že vám rozhodnutí soudu dá za pravdu?
Koresponduje to s mojí žalobou a navíc i s předchozím právním názorem Nejvyššího správního soudu. Takže, upřímně řečeno, jsem to očekával.
LN Pak se ovšem nabízí další otázka. Očekáváte také, že vás prezident jmenuje soudcem?
To lze těžko říci. To nedokáži nyní odhadnout.
LN Od vašeho nejmenování už uběhly tři roky. Stojíte ještě vůbec o to, stát se soudcem?
Soudcem stále ještě chci být, ale stanovil jsem si mezník, kterým je můj návrat ze zahraniční stáže na konci května. Justičním čekatelem rozhodně nebudu nadosmrti. Reálně uvažuji o tom, že z justice na čas odejdu.
LN To tedy znamená, že si po svém návratu budete hledat jiné zaměstnání a pokud přijde nabídka dříve než jmenování, tak ji přijmete?
Přesně tak.
LN Co se stane, pokud vás prezident nejmenuje. Budete třeba požadovat odškodnění?
Já jsem o tom původně vůbec neuvažoval. Chtěl jsem jen dělat soudce a taková myšlenka mě vůbec nenapadla. Nyní ale nemohu vyloučit, že podám takovou žalobu. Budu to muset ovšem ještě promyslet, nechci proto říkat, že bych žalobu určitě podal.
LN Poté co vás prezident nejmenoval soudcem, jste odjel do zahraničí. Můžete popsat, co jste tam dělal?
Já jsem nejdříve vystudoval na právnické fakultě v Řeznu. Studium jsem úspěšně ukončil, ale ještě během něj jsem se ucházel o stipendium Nadace Roberta Bosche. Stipendium mi bylo přiznáno a já se pak dostal na ministerstvo spravedlnosti v Mnichově. Díky tomu jsem jako stážista působil na všech stupních soudní soustavy v Bavorsku. Nadaci Roberta Bosche jsem za to velice vděčný. Paradoxně jsem tak díky prezidentovi vystudoval v zahraničí. Dříve by mne to nenapadlo, a navíc bych už dělal soudce.
LN Když se na ty roky díváte zpět, lze nějak shrnout, co vám prezident svým rozhodnutím vzal, ale třeba také dal?
Obecně to všem dalo jednu věc. Hned to vysvětlím. Prezident původně tvrdil, že teprve věk 35 let považuje za ten správný. Ale dnes vidíte, že jmenuje i devětadvacetileté čekatele a už ho nenapadne říci, že teprve 35 let je dostatečných. Kdyby tehdy jeho rozhodnutí nikdo nenapadl, tak ta hranice je dnes možná 40 nebo také 50 let, těžko říci. Mně osobně to dalo zkušenost práce v zahraničí a navázání nových přátelství po celém světě. A co mi to vzalo? Vlastně nevím. Nemůžu být soudcem, ale jsem stejně přesvědčený, že se jím jednou stanu. Když ne do roku 2013, tak po něm určitě.
Koresponduje to s mojí žalobou a navíc i s předchozím právním názorem Nejvyššího správního soudu. Takže, upřímně řečeno, jsem to očekával.
LN Pak se ovšem nabízí další otázka. Očekáváte také, že vás prezident jmenuje soudcem?
To lze těžko říci. To nedokáži nyní odhadnout.
LN Od vašeho nejmenování už uběhly tři roky. Stojíte ještě vůbec o to, stát se soudcem?
Soudcem stále ještě chci být, ale stanovil jsem si mezník, kterým je můj návrat ze zahraniční stáže na konci května. Justičním čekatelem rozhodně nebudu nadosmrti. Reálně uvažuji o tom, že z justice na čas odejdu.
LN To tedy znamená, že si po svém návratu budete hledat jiné zaměstnání a pokud přijde nabídka dříve než jmenování, tak ji přijmete?
Přesně tak.
LN Co se stane, pokud vás prezident nejmenuje. Budete třeba požadovat odškodnění?
Já jsem o tom původně vůbec neuvažoval. Chtěl jsem jen dělat soudce a taková myšlenka mě vůbec nenapadla. Nyní ale nemohu vyloučit, že podám takovou žalobu. Budu to muset ovšem ještě promyslet, nechci proto říkat, že bych žalobu určitě podal.
LN Poté co vás prezident nejmenoval soudcem, jste odjel do zahraničí. Můžete popsat, co jste tam dělal?
Já jsem nejdříve vystudoval na právnické fakultě v Řeznu. Studium jsem úspěšně ukončil, ale ještě během něj jsem se ucházel o stipendium Nadace Roberta Bosche. Stipendium mi bylo přiznáno a já se pak dostal na ministerstvo spravedlnosti v Mnichově. Díky tomu jsem jako stážista působil na všech stupních soudní soustavy v Bavorsku. Nadaci Roberta Bosche jsem za to velice vděčný. Paradoxně jsem tak díky prezidentovi vystudoval v zahraničí. Dříve by mne to nenapadlo, a navíc bych už dělal soudce.
LN Když se na ty roky díváte zpět, lze nějak shrnout, co vám prezident svým rozhodnutím vzal, ale třeba také dal?
Obecně to všem dalo jednu věc. Hned to vysvětlím. Prezident původně tvrdil, že teprve věk 35 let považuje za ten správný. Ale dnes vidíte, že jmenuje i devětadvacetileté čekatele a už ho nenapadne říci, že teprve 35 let je dostatečných. Kdyby tehdy jeho rozhodnutí nikdo nenapadl, tak ta hranice je dnes možná 40 nebo také 50 let, těžko říci. Mně osobně to dalo zkušenost práce v zahraničí a navázání nových přátelství po celém světě. A co mi to vzalo? Vlastně nevím. Nemůžu být soudcem, ale jsem stejně přesvědčený, že se jím jednou stanu. Když ne do roku 2013, tak po něm určitě.
