Vladimír Morávek se po Čechovovi a Dostojevském pustil do her Václava Havla. Jeho opulentní projekt Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa, na němž se podílel dramaturg Husy na provázku Petr Oslzlý, drží přinejmenším jedno prvenství: dosud nikdo si nedovolil tak rozkutat Havlovy hry. Tato metoda sice zrodila vlastní výpověď, ale částečně na úkor dramatikovy poetiky.
Češi v tristní době
Inscenace je rozdělena na dvě části. První je koláží z her, textů i korespondence, druhou tvoří převážně text Odcházení.
V obou dílech „souběžně s Havlem“ plynou v obrazové zkratce dějiny Československa od sovětské okupace přes listopad 1989 do současnosti. A probleskuje z nich i úvaha o tom, jak národ v této tristní době obstál.
Především je třeba zdůraznit, že autoři koláže Vladimír Morávek a Petr Oslzlý odvedli impozantní práci a výsledek svědčí nejenom o velkém zaujetí, ale také o schopnosti vidět Havlovo dramatické dílo v souvislostech, nuancích, kontrastech.
Dokázali je využít z mnoha úhlů a jednotlivé hry bez ohledu na jejich chronologii zajímavě „zapasovat“ do sebe jako matrjošky, které před diváky postupně otevírají a staví do různých obrazců.
Bohužel také někdy i nesrozumitelných, což se týká hlavně zdvojování postav a významového přeskupování jejich interpretů, různých schválností a vnášení významů, které s tématem souvisejí vzdáleně nebo jsou jen těžko rozluštitelnou osobní vizí tvůrců.
Montáž propojuje hry s dalšími Havlovými texty (korespondence, dopis Husákovi, básně, projevy i poslední kniha Prosím stručně) a s příznačnými dobovými dokumenty a reflexemi – jejich nositeli jsou především postavy kolombín a pierotů, ale také například Karel Gott, který v příslušných krizových momentech spustí své „cajdáky“.
Zakomponování zlatého slavíka (Morávek ovšem nezapomněl ani na Josefa Laufera a jeho kapitána Minaříka) jako normalizačního symbolu i jistého prototypu národní povahy se odvíjí od dalšího použitého pramenu – knihy polského novináře Mariusze Szczygiela Gottland.
Jsou zde i „naklonovaní“ Láďové – figury, které si autoři vypůjčili z Larga desolata a které by měly být prototypem malého českého člověka – tato celá menažerie se během inscenace v poněkud polopatické metafoře marně snaží někam dovalit na stříbrných koulích, přelézt po tyči nad komicky malou propastí a pochopitelně padá nebo se jen marně rozcvičuje.
Je to typický Morávkův groteskní chaos, divočina a šílenství doby, v první části však úspěšně korigované Petrem Oslzlým.
Je tu řada skutečně kouzelných režijních metafor a krásně ironických momentů – Marta Kubišová v baloňáku pěje Modlitbu pro Martu, načež do sálu vejde Kolombína v rudé róbě coby Hana Zagorová a výmluvným gestem odstrčí Kubišovou od mikrofonu – dovolíš, Marto?
Scéna anticharty je pantomimou i tragigroteskním rejem podivných bytostí dílem postrojených v divadelních kostýmech. Výborně také vychází „simultánka“ s Audiencí a Protestem nebo zdvojená Vernisáž.
Za zmínku stojí hudební dramaturgie inscenace (Daniel Fikejz), výmluvně poskládaná z dobových šlágrů od 70. do 90. let. Objevuje se tu i Havlův text písně Postupujícímu šeru navzdory ze srpna 1968, napsaný pro Martu Kubišovou.
Před přestávkou, kdy se děj dostane do listopadu 1989, se pochopitelně končí jednoaktovkou Zítra to spustíme zábavně prokomponovanou s Largem desolatem.
Češi v tristní době
Inscenace je rozdělena na dvě části. První je koláží z her, textů i korespondence, druhou tvoří převážně text Odcházení.
V obou dílech „souběžně s Havlem“ plynou v obrazové zkratce dějiny Československa od sovětské okupace přes listopad 1989 do současnosti. A probleskuje z nich i úvaha o tom, jak národ v této tristní době obstál.
Především je třeba zdůraznit, že autoři koláže Vladimír Morávek a Petr Oslzlý odvedli impozantní práci a výsledek svědčí nejenom o velkém zaujetí, ale také o schopnosti vidět Havlovo dramatické dílo v souvislostech, nuancích, kontrastech.
Dokázali je využít z mnoha úhlů a jednotlivé hry bez ohledu na jejich chronologii zajímavě „zapasovat“ do sebe jako matrjošky, které před diváky postupně otevírají a staví do různých obrazců.
Bohužel také někdy i nesrozumitelných, což se týká hlavně zdvojování postav a významového přeskupování jejich interpretů, různých schválností a vnášení významů, které s tématem souvisejí vzdáleně nebo jsou jen těžko rozluštitelnou osobní vizí tvůrců.
Montáž propojuje hry s dalšími Havlovými texty (korespondence, dopis Husákovi, básně, projevy i poslední kniha Prosím stručně) a s příznačnými dobovými dokumenty a reflexemi – jejich nositeli jsou především postavy kolombín a pierotů, ale také například Karel Gott, který v příslušných krizových momentech spustí své „cajdáky“.
Zakomponování zlatého slavíka (Morávek ovšem nezapomněl ani na Josefa Laufera a jeho kapitána Minaříka) jako normalizačního symbolu i jistého prototypu národní povahy se odvíjí od dalšího použitého pramenu – knihy polského novináře Mariusze Szczygiela Gottland.
Jsou zde i „naklonovaní“ Láďové – figury, které si autoři vypůjčili z Larga desolata a které by měly být prototypem malého českého člověka – tato celá menažerie se během inscenace v poněkud polopatické metafoře marně snaží někam dovalit na stříbrných koulích, přelézt po tyči nad komicky malou propastí a pochopitelně padá nebo se jen marně rozcvičuje.
Je to typický Morávkův groteskní chaos, divočina a šílenství doby, v první části však úspěšně korigované Petrem Oslzlým.
Je tu řada skutečně kouzelných režijních metafor a krásně ironických momentů – Marta Kubišová v baloňáku pěje Modlitbu pro Martu, načež do sálu vejde Kolombína v rudé róbě coby Hana Zagorová a výmluvným gestem odstrčí Kubišovou od mikrofonu – dovolíš, Marto?
Scéna anticharty je pantomimou i tragigroteskním rejem podivných bytostí dílem postrojených v divadelních kostýmech. Výborně také vychází „simultánka“ s Audiencí a Protestem nebo zdvojená Vernisáž.
Za zmínku stojí hudební dramaturgie inscenace (Daniel Fikejz), výmluvně poskládaná z dobových šlágrů od 70. do 90. let. Objevuje se tu i Havlův text písně Postupujícímu šeru navzdory ze srpna 1968, napsaný pro Martu Kubišovou.
Před přestávkou, kdy se děj dostane do listopadu 1989, se pochopitelně končí jednoaktovkou Zítra to spustíme zábavně prokomponovanou s Largem desolatem.
Dalších dvacet let Havlova života
A tady také mohl projekt klidně skončit, protože pro druhou polovinu se jakoby nedostává materiálu. Dalších bezmála dvacet let Havlova života – nyní ovšem státníka a filozofa a teprve před nedávnem opět spisovatele a dramatika – je nesmírně těžké stejnou metodou poskládat do dramatického tvaru.
Z textů, které jsou k dispozici, by to šlo ztuha, Havel napsal po jedné knize a hře. Autoři tedy sáhli po Odcházení, které různě vypodložili předchozími postupy (hlas Václava Havla z reproduktoru, hudba, útržky z her, citace z Gottlandu a další výkřiky) a násilně zkroutili do groteskního šklebu ve snaze vypovědět o naší současnosti a i o Havlově údělu (v tomto směru došli až k trapnosti).
Celkově ale druhá část vyznívá jako nepovedená inscenace Odcházení, statická a rozvleklá, ale zároveň i nesmyslně rozsekaná. Vzhledem k tomu, že text byl zde vystaven vivisekci sám, aniž mohl rezonovat v kontextu ostatních her, jeho „vykuchání“ zůstalo samoúčelným aktem.
Herectví inscenace je povýtce kolektivní, zde se slouží celku – a výborně, tak, jak je to již dávno v Provázku zakořeněno. Hlavní postavy z Havlových her, od Vaňka až po Riegra, a „Láďové“ v různých fázích se představují v podání Petra Jeništy, Roberta Mikluše a Jiřího Hajdyla.
A tady také mohl projekt klidně skončit, protože pro druhou polovinu se jakoby nedostává materiálu. Dalších bezmála dvacet let Havlova života – nyní ovšem státníka a filozofa a teprve před nedávnem opět spisovatele a dramatika – je nesmírně těžké stejnou metodou poskládat do dramatického tvaru.
Z textů, které jsou k dispozici, by to šlo ztuha, Havel napsal po jedné knize a hře. Autoři tedy sáhli po Odcházení, které různě vypodložili předchozími postupy (hlas Václava Havla z reproduktoru, hudba, útržky z her, citace z Gottlandu a další výkřiky) a násilně zkroutili do groteskního šklebu ve snaze vypovědět o naší současnosti a i o Havlově údělu (v tomto směru došli až k trapnosti).
Celkově ale druhá část vyznívá jako nepovedená inscenace Odcházení, statická a rozvleklá, ale zároveň i nesmyslně rozsekaná. Vzhledem k tomu, že text byl zde vystaven vivisekci sám, aniž mohl rezonovat v kontextu ostatních her, jeho „vykuchání“ zůstalo samoúčelným aktem.
Herectví inscenace je povýtce kolektivní, zde se slouží celku – a výborně, tak, jak je to již dávno v Provázku zakořeněno. Hlavní postavy z Havlových her, od Vaňka až po Riegra, a „Láďové“ v různých fázích se představují v podání Petra Jeništy, Roberta Mikluše a Jiřího Hajdyla.
Tak jak autoři na začátku slibují, lze se setkat s různou mírou stylizace a nadsázky, vtipně vyznívá například jemná karikatura Václava Havla (Petr Jeništa) a Pavla Landovského (Jiří Vyorálek) v Audienci.
V druhé části však dojde i na psychologizaci, která je u Havla krajně riskantní a nefunguje ani zde.
Morávkův a Oslzlého projekt je úctyhodný a jistě není jen nabublanou sekanou z rozemletých Havlových her. Svou výpověď nepostrádá, ale dvojnásob tu platí, že méně by bylo více.
V druhé části však dojde i na psychologizaci, která je u Havla krajně riskantní a nefunguje ani zde.
Morávkův a Oslzlého projekt je úctyhodný a jistě není jen nabublanou sekanou z rozemletých Havlových her. Svou výpověď nepostrádá, ale dvojnásob tu platí, že méně by bylo více.
