Okupace Československa v srpnu 1968 znamenala počátek postupné „konsolidace“ poměrů, která v 70. letech vyvrcholila tzv. normalizací české společnosti. Již před jejím nástupem začalo docházet k personálním čistkám v nejrůznějších oborech a k postupné ztrátě předešlých svobod.
Československá kinematografie poměrně dlouhou dobu stála jako by stranou tohoto vývoje, nejen vzhledem k tomu, že se točilo podle již předem schváleného plánu, ale pravděpodobně i díky mezinárodnímu renomé, které získala v uplynulých letech.
V období 1968-1970 tak paradoxně vznikly některé z nejlepších snímků naší kinematografie, mnohdy otevřeně kritizující režim a praktiky komunistického vedení. „I v těch nejméně známých filmech se epilog zlatých šedesátých jeví jako nejbohatší úroda ze stromů rajských, jejichž dny už byly sečteny,“ konstatuje dramaturg této sekce Milan Klepikov. Po nástupu normalizace bylo na sto titulů staženo z distribuce, řada snímků putovala přímo do trezoru, některé nesměly být dokončeny. Diváci se s nimi často mohli plně seznámit až po roce 1989. Josef Škvorecký ve své knize Všichni ti bystří muži a ženy píše o čtyřech dokončených a vzápětí zakázaných snímcích a dvanácti titulech, jejichž výroba byla zastavena, což představuje prakticky polovinu tehdejší barrandovské roční produkce.
Mezi nejodvážnější filmy vůbec patří Ucho režiséra Karla Kachyni, odehrávající se v nezvyklém prostředí prominentních funkcionářů v atmosféře strachu a špiclování. Téma zneužívání moci zpracoval i Otakar Vávra ve svém filmu Kladivo na čarodějnice. Ačkoliv se odehrává v 17. století a vychází z autentických historických materiálů, parabola s politickými procesy 50. let je více než zřejmá. Kritika přehmatů raného socialismu je otevřeně vyřčena v méně známé Smuteční slavnosti režiséra Zdenka Sirového. Toto strohé drama připomínající svou stavbou antické tragédie se vrací ke kolektivizaci vesnic a s ní spojeným křivdám. Ty připomíná i Jiří Menzel ve snímku Skřivánci na niti, který je koncipován jako úsměvné ohlédnutí za neveselými časy.
Padesátými lety a jejich dopadem na další osud člověka se zabývá, byť okrajově, i nepříliš doceněný snímek Karla Kachyni Směšný pán. Příběh zatrpklého starého muže, který i přes své traumatické zkušenosti nezůstal lhostejný k cizím lidem, se vyznačuje velkou emocionální působivostí a humánním poselstvím.
Ester Krumbachová, femme fatale české nové vlny
Na sklonku 60. let vznikají nejen politicky, ale i formálně odvážné, vizuálně originální snímky. Mezi ně můžeme zařadit netradiční psychologické drama Juraje Herze Spalovač mrtvol, stejně jako experimentální film Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme, vyprávějící o hledání pravdy a smyslu jejího poznání. Na výsledné podobě tohoto snímku se významně podílela scenáristka, výtvarnice a kostymérka Ester Krumbachová. Do sekce Než spadla klec je zařazen i její režijní debut (a zároveň její jediný celovečerní snímek), vtipný feministický pamflet Vražda ing. Čerta.
Výtvarné vidění Krumbachové, její propracované kostýmy a důraz kladený na detaily jsou patrné i ve snímku Valérie a týden divů režiséra Jaromila Jireše. Poetické dílo netradičně zobrazující svět dospívající dívky bylo natočeno podle černého románu Vítězslava Nezvala a svým stylem výrazně vybočuje z dosavadní Jirešovy realistické tvorby. Kromě Ester Krumbachové debutovalo na konci 60. let i několik dalších zajímavých tvůrců.
Patří mezi ně např. divadelní režisér Václav Lohniský, populární především jako filmový herec. Jeho černá komedie Panenství a kriminál o dívce, která ze znásilnění nařkne vlastního strýce, je dnes prakticky neznámá. Částečně to platí i pro jediný hraný film animátora Ivana Renče. Zajímavé drama Hlídač o nesmělém vězeňském dozorci se opírá o herecké umění Jiřího Hrzána. Debutantem, pro změnu scenáristickým, se na koci šedesátých let stal i tehdy pětadvacetiletý Pavel Verner, jehož předlohu Utrpení mladého Boháčka zfilmoval František Filip. V civilně natočené komedii o jednom starém mládenci, nešťastné matce a záměně dvou potenciálních nevěst exceloval Pavel Landovský.
Zcela odlišným žánrem se v hrané kinematografii uvedla dokumentaristka Drahomíra Vihanová. Drama Zabitá neděle patří k těm snímkům, které nejvíce odrážejí atmosféru české společnosti po srpnových událostech 68. To platí i o dalším působivém debutu Archa bláznů aneb Vyprávění o konci světa režiséra Ivana Baladi. Naturalisticky stylizovaný přepis povídky Antona Pavloviče Čechova, líčící rozpad osobnosti lékaře i světa kolem něj, mohl být dokončen až o dvacet let později. Podobný osud měl i film Pasťák Hynka Bočana, v té době již poměrně zkušeného tvůrce, který odmítl ustoupit nátlaku schvalovacích orgánů a jeho snímek z prostředí nápravného zařízení pro mládež byl stažen z výroby.
Žánrovou pestrost konce 60. let dokládají i další méně známé snímky, jako je Kolonie Lanfieri režiséra Jana Schmidta. Tento western zfilmovaný podle předlohy Alexandra Grina se natáčel na Kavkazu a Krymu. Netradiční kriminální film Flirt se slečnou Stříbrnou pro změnu režíroval představitel starší generace tvůrců Václav Gajer podle románu Josefa Škvoreckého Lvíče.
Jako bonbónek pro diváky Febiofestu jsou do sekce zařazeny i Krátké objevy zlatých šedesátých (snímky Jana Švankmajera, Vlastimila Venclíka, Ivana Renče aj.), které často s absurdním humorem reflektují situaci české společnosti na sklonku 60. let.
Československá kinematografie poměrně dlouhou dobu stála jako by stranou tohoto vývoje, nejen vzhledem k tomu, že se točilo podle již předem schváleného plánu, ale pravděpodobně i díky mezinárodnímu renomé, které získala v uplynulých letech.
V období 1968-1970 tak paradoxně vznikly některé z nejlepších snímků naší kinematografie, mnohdy otevřeně kritizující režim a praktiky komunistického vedení. „I v těch nejméně známých filmech se epilog zlatých šedesátých jeví jako nejbohatší úroda ze stromů rajských, jejichž dny už byly sečteny,“ konstatuje dramaturg této sekce Milan Klepikov. Po nástupu normalizace bylo na sto titulů staženo z distribuce, řada snímků putovala přímo do trezoru, některé nesměly být dokončeny. Diváci se s nimi často mohli plně seznámit až po roce 1989. Josef Škvorecký ve své knize Všichni ti bystří muži a ženy píše o čtyřech dokončených a vzápětí zakázaných snímcích a dvanácti titulech, jejichž výroba byla zastavena, což představuje prakticky polovinu tehdejší barrandovské roční produkce.
Mezi nejodvážnější filmy vůbec patří Ucho režiséra Karla Kachyni, odehrávající se v nezvyklém prostředí prominentních funkcionářů v atmosféře strachu a špiclování. Téma zneužívání moci zpracoval i Otakar Vávra ve svém filmu Kladivo na čarodějnice. Ačkoliv se odehrává v 17. století a vychází z autentických historických materiálů, parabola s politickými procesy 50. let je více než zřejmá. Kritika přehmatů raného socialismu je otevřeně vyřčena v méně známé Smuteční slavnosti režiséra Zdenka Sirového. Toto strohé drama připomínající svou stavbou antické tragédie se vrací ke kolektivizaci vesnic a s ní spojeným křivdám. Ty připomíná i Jiří Menzel ve snímku Skřivánci na niti, který je koncipován jako úsměvné ohlédnutí za neveselými časy.
Padesátými lety a jejich dopadem na další osud člověka se zabývá, byť okrajově, i nepříliš doceněný snímek Karla Kachyni Směšný pán. Příběh zatrpklého starého muže, který i přes své traumatické zkušenosti nezůstal lhostejný k cizím lidem, se vyznačuje velkou emocionální působivostí a humánním poselstvím.
Ester Krumbachová, femme fatale české nové vlny
Na sklonku 60. let vznikají nejen politicky, ale i formálně odvážné, vizuálně originální snímky. Mezi ně můžeme zařadit netradiční psychologické drama Juraje Herze Spalovač mrtvol, stejně jako experimentální film Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme, vyprávějící o hledání pravdy a smyslu jejího poznání. Na výsledné podobě tohoto snímku se významně podílela scenáristka, výtvarnice a kostymérka Ester Krumbachová. Do sekce Než spadla klec je zařazen i její režijní debut (a zároveň její jediný celovečerní snímek), vtipný feministický pamflet Vražda ing. Čerta.
Výtvarné vidění Krumbachové, její propracované kostýmy a důraz kladený na detaily jsou patrné i ve snímku Valérie a týden divů režiséra Jaromila Jireše. Poetické dílo netradičně zobrazující svět dospívající dívky bylo natočeno podle černého románu Vítězslava Nezvala a svým stylem výrazně vybočuje z dosavadní Jirešovy realistické tvorby. Kromě Ester Krumbachové debutovalo na konci 60. let i několik dalších zajímavých tvůrců.
Patří mezi ně např. divadelní režisér Václav Lohniský, populární především jako filmový herec. Jeho černá komedie Panenství a kriminál o dívce, která ze znásilnění nařkne vlastního strýce, je dnes prakticky neznámá. Částečně to platí i pro jediný hraný film animátora Ivana Renče. Zajímavé drama Hlídač o nesmělém vězeňském dozorci se opírá o herecké umění Jiřího Hrzána. Debutantem, pro změnu scenáristickým, se na koci šedesátých let stal i tehdy pětadvacetiletý Pavel Verner, jehož předlohu Utrpení mladého Boháčka zfilmoval František Filip. V civilně natočené komedii o jednom starém mládenci, nešťastné matce a záměně dvou potenciálních nevěst exceloval Pavel Landovský.
Zcela odlišným žánrem se v hrané kinematografii uvedla dokumentaristka Drahomíra Vihanová. Drama Zabitá neděle patří k těm snímkům, které nejvíce odrážejí atmosféru české společnosti po srpnových událostech 68. To platí i o dalším působivém debutu Archa bláznů aneb Vyprávění o konci světa režiséra Ivana Baladi. Naturalisticky stylizovaný přepis povídky Antona Pavloviče Čechova, líčící rozpad osobnosti lékaře i světa kolem něj, mohl být dokončen až o dvacet let později. Podobný osud měl i film Pasťák Hynka Bočana, v té době již poměrně zkušeného tvůrce, který odmítl ustoupit nátlaku schvalovacích orgánů a jeho snímek z prostředí nápravného zařízení pro mládež byl stažen z výroby.
Žánrovou pestrost konce 60. let dokládají i další méně známé snímky, jako je Kolonie Lanfieri režiséra Jana Schmidta. Tento western zfilmovaný podle předlohy Alexandra Grina se natáčel na Kavkazu a Krymu. Netradiční kriminální film Flirt se slečnou Stříbrnou pro změnu režíroval představitel starší generace tvůrců Václav Gajer podle románu Josefa Škvoreckého Lvíče.
Jako bonbónek pro diváky Febiofestu jsou do sekce zařazeny i Krátké objevy zlatých šedesátých (snímky Jana Švankmajera, Vlastimila Venclíka, Ivana Renče aj.), které často s absurdním humorem reflektují situaci české společnosti na sklonku 60. let.