Jsou legendy, které žijí z podstaty a jména. A pak jsou ti, kteří i po letech stále dokazují, že pozice, kterou si vydobyli, bude ještě nějakou dobu pevně obsazená a že tady rozhodně nejsou jen do počtu. A že se ti mladší musí sakra snažit, aby je alespoň doháněli. Když si poslechnete aktuální, už dvanáctou studiovou desku Sounds of the Universe, bude myslím okamžitě jasné, do které z těchto kategorií patří Depeche Mode.
Bylo na co čekat
Kdysi u nás spíš společenský fenomén než jen pouhá hudební skupina má i po letech u posluchačů dost výlučné postavení, přesahující pouhý obdiv či respekt. A v Evropě mnohem víc než v domácí Británii. I nové album vzbudilo obludně narůstající diskusní fóra a již delší dobu před vydáním se nadšeně očekávalo. Když pak vyšel singl Wrong, který je přesně tím, co Depeche Mode umí - úderným, energickým, ale zároveň dostatečně popově přístupným, bez toho, že by melodie byla vyloženě vlezlá, a musela tak všechny, kteří zrovna nejsou skalními fanoušky, nutně iritovat, bylo jasné, že je na co čekat.
Skupina, známá svým střídáním (a častým vydeptáním) producentů, se neobvykle znovu spojila s Benem Hillerem, který stál za úspěchem předchozího alba Playing The Angel, a dobře udělala. A připočtemeli k tomu na internetu šířené informace, že má Martin Gore v poslední době mánii v nakupování na Ebayi, kde si doplňuje sbírku starých kytarových efektů a analogových kláves, máme docela dobrý výchozí bod k poslechu. Právě totiž zajímavé retro zvuky a ruchy v kombinaci se současnou produkcí jsou základem toho, že deska je nejen poslouchatelná, ale i zajímavá zdaleka ne jen pro ty, kteří na kůži a černou image kapely nedají dopustit a se svými miláčky jdou bok po boku nerozlučně dlouhá léta. Ne že by snad pánové vyloženě objevně experimentovali, ale určitá chuť hledat a nespokojit se s dávno nalezeným a fungujícím modelem je tu jasně patrná.
Stavba na osvědčených základech
Jen o pouhých zvucích, rytmech a produkci to ale celé není. Při bližším ohledání lze snadno zjistit to, co už dávno vědí všichni, kdo znají cover skladby Personal Jesus v podání Johnnyho Cashe. Že totiž pod efektním zvukovým obalem se často skrývají jednoduché, ale o to lépe fungující písničky, u jejichž zrodu pravděpodobně stála daleko spíš obyčejná kytara než laborování s vrstvením smyček v computeru. Což samozřejmě neznamená, že by si autoři nepohrávali s náladami (až uspávající Little Soul), nechyběly typické „hymny“ (Peace), neodpustili si melancholickou dojemnost (Jezebel) a koneckonců ani hříčky s proplétáním samplovaných zvuků (Spacewalker).
Aktuální album Depeche Mode rozhodně není žádným historickým mezníkem. Návrat ke kořenům je tu zřejmý, ale nostalgie, natožpak sebevykrádání se chválabohu nekoná. Spíš stavba na osvědčených základech. Ten (i v názvu zakódovaný) vesmírný klid a nenucenost přidávají na pocitu, že do studia rozhodně trio nic nenutilo, ale že se mu tam prostě chtělo. Skladby dýchají rozvahou a pokorou, Gahan jakoby se při zpěvu nechal ovlivnit civilností starých bluesmanů a není už tak vypjatý jako dříve.
Nejsou tu vyloženě výrazné hity, ale ani propady, nahrávka je tak obdivuhodně vyrovnaná, dokonale vyprodukovaná a v celkovém kontextu tvorby spíš lehce nadprůměrná. Znak umění stárnout? Spíš smířenost s realitou, vyzrálost a schopnost odstupu.
HODNOCENÍ LN: 3/5
Depeche Mode: Sounds Of The Silence
Mute / EMI, 60:51 minut
