Sin Nombre je drama bez lítosti, ale s kapkou sirupu

Americký režisér Cary Fukunaga přijel svůj film Sin Nombre osobně uvést na letošní festival v Karlových Varech.

Gangy a ilegální imigrace nejsou zrovna typická témata pro americký nezávislý film. Jak jste se se k nim dostal?
V druháku na Newyorské univerzitě jsem natočil Victoria para chino, krátký film o imigrantech zapomenutých v náklaďáku v Texasu. Když jsem si pro něj sháněl informace, dozvěděl jsem se o lidech z Latinské Ameriky, kteří se do USA dostávali ilegálně na střechách vlaků. Museli čelit banditům, počasí, zkorumpované policii... Když můj film získal různá ocenění, vznikl zájem natočit na tohle téma celovečerák.

Ve Střední Evropě se toho o gangzích mladistvých Američanů moc neví...
V USA gangy nové téma rozhodně nejsou. Vyrůstal jsem poblíž San Francisca, kde byly gangy všude. Mara Salvatrucha, o které vyprávím v Sin Nombre, je jen jeden ze stovek podobných gangů. Nechtěl jsem ale točit primárně o nich: jsou jen součástí světa, v němž žijí hrdinové filmu. Mara Salvatrucha už navíc není tak mocná jako třeba před deseti lety.

Jste i kameraman. Proč jste si Sin Nombre nesnímal sám?
Je to můj první celovečerák a už tak jsem s ním měl dost práce. Bojovali jsme s nedostatkem času, točili s neherci... Každá profese na place je práce na plný úvazek. Pro režiséra to je ještě těžší, protože musí komunikovat s ostatními, dohlížet, aby všechno klapalo, a řešit problémy. Kdybych se musel starat i o kameru, film by tím utrpěl. Trvalo mi dlouho, než jsem našel kameramana, kterému jsem mohl důvěřovat, ale práce s Adrianem Goldmanem byla úžasná, bez něj bych to nedokázal.

Hrdinové cestují džunglí, pouští, městy... Kde všude jste natáčeli?
Tohle bylo fakt těžké, potřebovali jsme ve filmu ukázat, jak se krajina mění. Čtyři týdny z šesti jsme točili v Mexico City, kde vznikly scény z Texasu, Hondurasu i všechny interiéry. Kdyby nám to rozpočet dovolil, projel bych s hrdiny cestu z Hondurasu do Texasu celou, ale strašně by to film prodražilo.

Jeden z hrdinů, Casper, vypráví o fabrice, kterou v Texasu zahlédl z dálnice. Chtěl udělat dojem na dívku, nebo tam skutečně byl?
Byl tam. Moje původní představa o Casperovi byla, že se živil jako vrah. Hodně cestoval, taky převáděl lidi přes hranice. Postavil jsem ho na životech několika členů gangu, které jsem znal, jeden z nich mi podobnou historku vyprávěl. Zasáhlo mě, jak důležité můžou být pro chudé kluky z Hondurasu věci, které my bereme jako samozřejmost. Třeba zajít si do zábavního parku: lidé ze střední třídy to neocení zdaleka tolik, jako někdo ze dna společnosti. I proto se tihle kluci dávají ke gangům: chtějí mít moc, peníze a možnost se bavit. Když se v Hondurasu nepřidáš ke gangu, zůstaneš na ulici.

Většina Sin Nombre se odehrává v železničním prostředí. Měli jste s mexickými drahami nějakou zvláštní dohodu?
Železnice v Mexiku nejsou národní, ale soukromé. Spolupracovali jsme s několika společnosti. Dohodnout se s nimi vůbec nebylo jednoduché, byla to jedna z nejtěžších částí preprodukce.

Natáčet na střeše jedoucího vlaku s desítky komparsistů je dost nebezpečné. Jaká jste udržovali bezpečnostní opatření?
Neřekl bych, že na našem place bylo moc bezpečno. (smích)

Jak jste si pro Sin Nomber vybíral herce a neherce?
Velmi jsem stál o to, obsadit co nejvíc neherců, ale nakonec jsem musel nabrat spoustu herců, kteří už se otrkali v nejrůznějších TV seriálech. Hráli v různých žánrových věcech, takže bylo těžké sjednotit jejich projev tak, aby film působil jednotně. To byla režisérská výzva.

Členové gangu se pyšní velkým množstvím tetování. Kolik jich bylo pravých?
Skoro všechny vznikly v maskérně. Představitel vůdce gangu Lil Maga tam trávil celé dny.

Nebojíte se negativní odezvy na film od členů skutečných gangů?
Určitě jsem to považoval za určité riziko. Ale chtěl jsem být tak poctivý, jak to jenom šlo. Ve filmu gangy neheroizuju, nelžu o nich, nedělám z nich senzaci. Takže doufám, že na mě nejsou naštvaní. Pustil jsem Sin Nombre několika bývalým členům. Reagovali, jak nejlíp mohli: prý jsem gangy ukázal naprosto vyváženě. Rovnováha je důležitá. Ukážete dobrou i špatnou stránku věci, bratrství i teror. Nechci gangy démonizovat. Jsou to všechno jenom lidi, a ne všichni špatní.

Jaký měl film rozpočet?
Nevím přesně, nebylo to moc. Ještě ty peníze nevydělali zpátky, ale v americké distribuci si zatím vede slušně.

Sin Nombre vám vyneslo smlouvu se studii Focus a Universal, máte pro ně natočit dva filmy. Co budou zač?
Mám v plánu natočit muzikál: tragický milostný příběh o tom, co všechno je člověk obětovat, když někoho skutečně miluje. Na ten druhý projekt se teprve snažím přijít.

V Sin Nombre působila hudba velmi autenticky. Jakou použijete v muzikálu?
Marcelo Zarvos odvedl v Sin Nombre skvělou práci; tím lepší, že na skládání měl velmi málo času, jen čtyři týdny. Původně jsem jeho hudbu použít nechtěl, ale velmi o tu práci stál a nakonec mě přesvědčil. Poučil jsem se: i když se něčí styl úplně přesně nekryje s tím, co hledáš, pokud do toho ten člověk jde naplno a komunikace funguje, je to ten pravý. Není nic horšího než dělat s někým, kdo do toho jde jen na půl plynu. Na tom muzikálu chci ale pracovat s někým jiným. Už mám vytipované jedno jméno, podle mě nám to spolu půjde dobře.

Jak vás oslovili lidé z Karlových Varů?
Potkal jsem je na festivalu v Sundance. Čechy už jsem kdysi navštívil, to mi bylo osmnáct a dvacet. Vrátit se sem s vlastním filmem - takové nabídce prostě neřeknete ne.