Toto se líbí uživatelům Husák, Hitler a Brežněv

Pánové Dodo Gombár a Petr Štindl (režie), kteří jsou autory dalšího divadelního scénáře podle Szczygielovy knihy Gottland, dostali dobrý nápad. Postavy z české minulosti i současnosti, pomocí jejichž absurdních osudů Szczygiel vypovídá o zvláštnostem naší národní povahy, se všechny sešly na Facebooku a dílem komunikují přes něj. Mají notebooky, přes které se připojují, a s nimi také třeba Hitler, Goebbels, Husák, Brežněv a další uživatelé. Na obrazovce nad jevištěm se tak objevují různé sarkastické komentáře, včetně oznámení, co se komu líbí.

Češi podle Poláka Hra je inspirovaná knihou Gottland polského novináře Mariusze Szczygiela. Publikace vypráví o ikonách českého kolektivního vědomí, fenoménech nedávné české historie, ale také o osudech postav, které nebyly zatím hlouběji zpracovány ani samotnými Čechy - sochař Otakar Švec, který projektoval největšího Stalina na Zemi; Karel Fabián, spisovatel, který po únoru 1948 odmítl svou minulost a orwellovským způsobem vymazal a nahradil sám sebe; neteř Franze Kafky, která nechce hovořit o svém strýci. Gottland již vyšel v německém, maďarském, francouzském, ruském a italském překladu. V plánu je ukrajinský, španělský, bulharský a švédský. Mariusz Szczygiel: Gottland – Masky tragické bezradnosti Scénář: Petr Štindl a Dodo Gombár Překlad: Helena Stachová Režie: Petr Štindl Scéna: Petr B. Novák Kostýmy: Zuzana Přidalová Švandovo divadlo, premiéra 19. 3.

Debatu koordinují podivné bytosti s ocasem, nejspíš ďábel s andělem. Scénář tak výborně využívá komické vlezlosti sociální sítě a celému dění dodává ještě další výsměšnou rovinu. Funguje to výborně, tím spíš, že podtitul inscenace zní Masky tragické bezradnosti – kde jinde se lze lépe schovávat než v anonymitě internetu? Pokud by se smíchovská verze Gottlandu měla srovnat s tou, kterou před časem uvedli v Ostravě Jan Mikulášek a Marek Pivovar, je tato aspoň v prvé části v jistém punktu mnohem ironičtější a šklebivější, žádné dojímání nad osudy jednotlivých aktérů. Štindl si také víc pohrává s konkrétními osudy a je adresnější. Některé detaily jsou přímo nádherné, jako když Jiří Korn (Miroslav Hruška) blekotá cosi o podpisu Charty 77, ale vzápětí se ukáže, že je jaksi celkově popletený a že podepsal Antichartu.

Výmluvné je i výtvarné řešení - všichni se pohybují v prostoru, který je vymezen nepříjemně se svírajícími zdmi, a jsou také jednotně oblečení - bílé košile, černé sukně, šortky, kalhoty. Autoři scénáře podobně jako Jan Mikulášek vybrali z knihy prakticky stejné hrdiny – Lídu Baarovou, Adinu Mandlovou, Otakara Švece, Tomáše Baťu, Jana Antonína Baťu, Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou a další. Ze Zdeňka Adamce mladého frustrovaného chlapce, který se na protest proti konzumu v roce 2003 upálil podle vzoru Jana Palacha, učinili průvodce vykloubeným světem minulosti i současnosti. První půlka má i skvělou pointu, a kdyby se na obrazovce neobjevilo, že Marius Szcyygiel se připojí po přestávce, možná by část publika šla domů. A velmi spokojená.

Po pauze se sevřené zdi rozestoupí a ocitneme se v něčem na způsob psychiatrické léčebny nebo možná v očistci, prostě v meziprostoru. A také v Gottově vile v Jevanech, tedy v Mistrově muzeu. Sem se postupně došourá několik postav z předchozího dění a začne se zase "da capo al fine", hrdinové různě skuhrají a obviňují sebe i druhé a opět rekapitulují co se dělo. Nejvíc se hraje o kauze Baťa. Ale nic nového už nikdo nesdělí, to, co bylo v první půlce svěží, vtipné, humorné, propadá se stále hlouběji, úmornost předvádění se znásobuje v kontrastu s předchozím.

Sezením mrtvol občas projde výprava turistů, která obdivuje Gottovy lžičky, obrazy a podobně. Pak se dostaví i sám Mistr (Tomáš Pavelka) a obtěžkán síťovkami žlutých kachniček, zazpívá Včelku Máju. Je to vděčné a Pavelka Gotta ztvárňuje úchvatně, ale to je asi tak všechno. Nakonec se dozvíme, proč jsme nebyli po přestávce puštěni domů – musí přijít ještě Jan Kaplický a v larmoyantně sentimentálním tónu, který vůbec nesedí k dosavadní ostré ironii, vyprávět, jak se těší, až se jednou vrátí ze světa domů a něco pěkného postaví – v demokracii a svobodě. Je to vážně škoda, protože Štindlova inscenace má velký potenciál, který takhle zbytečně bere za své.