Před pár dny měl v Praze premiéru dokumentární film Gottland, natočený volně podle vaší knihy. Jak se vám líbil?
Můžu citovat co jsem napsal producentovi Tomáši Hrubému, aby to sdělil všem režisérům jednotlivých částí: "Čím déle od zhlédnutí filmu, tím víc na něj myslím a tím víc se mi zdá, že je opravdu silný, moudrý, vynalézavý a unikátní... Myslím si, že tenhle film v člověku zůstává jako nějaká tableta, jejíž účinky se projeví za určitou dobu. A že tahle tableta se bude rozpouštět dlouho a pomalu".
Konzultovali s vámi autoři filmu předem svoje pojetí? Spolupracovali jste nějak?
Oni chtěli, abych četl všechny scénáře, abych konzultoval, ale nejsem hloupý. Proč jim kazit práci, když jsou o dvacet let mladší než já? Proč jim do toho zasahovat, když nejsem filmař? Proč z toho být případně nervózní, když už jsem nervózní z jiných mých aktivit v Polsku? Nejlepší autor pro divadelníky a filmaře je autor mrtvý. Proto jsem se choval jako mrtvý.
Nejoriginálnější epizodou filmového Gottlandu je nepochybně animovaný Letící kůň (režie Viera Čákanyová)
Čechům jste věnoval už tři knihy, ve kterých jste se věnoval originální reflexi české historie i současnosti. První z nich je právě Gottland, kde se zabýváte českou společností od začátku 20. století a odkrýváte či pojmenováváte věci, o kterých se Češi sami ještě často bojí mluvit. Váš pohled zvenčí je trefný a pronikavý. Jiným způsobem se na Čechy podívala také Agnieszka Holland, která zpracovala významný příběh českých dějin – smrt Jana Palacha a následné události. Natočila sice film podle původního českého scénáře, ale i tak se dá říci, že právě Poláci dokážou Čechům nastavit zrcadlo tak, aby se dokázali vidět novým pohledem. Jak si tohle vysvětlujete?
Je to jednoduché a není na tom nic zvláštního. Člověk zvenku vždycky vidí dané místo jinak, občas více než člověk, který na tom místě trčí léta. Třeba předevčírem v Praze jsem řekl kamarádce, že většina podniků, které jsou ve vašem hlavním městě otevřené čtyřiadvacet hodin, jsou herny a zastavárny, zatímco ve Varšavě jsou čtyřiadvacet hodin otevřené obchody s alkoholem. "Ježiš, to jsem si nevšimla," řekla. "A něco to vypovídá o společnosti," dodala. Omlouvám se za tenhle možná málo originální příklad, ale jde o to, že jsme odlišní, liší se obě naše kultury a to se vždycky nějak u tvůrců projeví.
Zároveň bych rád zdůraznil, že své knihy jsem vůbec nepsal pro Čechy a ani to nepřipadalo v úvahu. Češi jsou jenom náhodní čtenáři mých knih. Nezajímá mě třeba kalkulování, co mám v knize a jestli to už Češi znají. Nepřemýšlím o tom, jestli něco, co popisuju, už je u vás donekonečna omílané nebo ne. Občas notoricky opakovaná fakta? Jo, ale přece jenom v České republice. Důležité je, že nejsou notoricky opakované v Polsku a ve světě.
Spisovatel a novinář Mariusz Szczygiel
V čem si jsou Češi a Poláci podle vás nejvíc podobní a v čem jsou naopak podle vás rozdílní?
Samozřejmě společné je zouvání se, když jdete na návštěvu. To nesnáším! Před měsícem jsem navštívil kamarádku ve Vídni a uviděl tam před dveřmi do bytu na společné chodbě spoustu bot, botiček, tenisek atd. Jako v Čechách. Je Italka, podívala se na to a řekla: "To je důkaz, ze Rakousko nemá nic společného se západní kulturou." To máme společné... (smích) Představte si, ze si chystáte nějaké oblečení, k tomu zajímavé boty, a najednou je musíte zout a celá ta koncepce padá. Jak se cítíte? Když jsem tohle řekl nějakému Čechovi, odpověděl: "Kdo z nás Čechů má nějaké zajímavé boty?" (smích)
A ty rozdíly?
Rozdíly, rozdíly.... To víte, čeští novináři se mě na to pořád ptají, už jsem si slíbil, že na tuhle otázku nikdy neodpovím, protože si připadám jako blbec. Ať řeknu cokoliv, lidi mě potom v diskusi pod rozhovorem na internetu roztrhají na kusy. Rozdíly vycítíte z celého toho rozhovoru!
Má dnešní mladá generace Čechů a Poláků stejný vztah, jako měly generace předchozí,nebo se něco změnilo?
Mladí Poláci se samozřejmě o Čechy zajímají. Na mé autorské čtení v Polsku chodí spousta mladých lidí. Významná část mladé generace je nespokojená s katolickou církví, zatímco většina společnosti je velice náboženská, a tak se ti mladí dívají na Čechy, jak se jim daří žít bez katolického Boha ve veřejném prostoru a v srdci. A jestli je to vůbec možné. Někteří zdůrazňují, že je zajímá váš odlišný přístup k životu. Mají rádi český film. Knoflíkáři a Samotáři lákají už druhou generaci. Jaký vztah mají mladí Češi k Polákům, nevím, nejmladšímu Čechovi, kterého znám osobně, je asi pětatřicet.
Gottland se dočkal už i dvou divadelních zpracování: Kristýna Frejová a Tomáš Pavelka v inscenaci Švandova divadla.
Chystáte ještě nějakou další knihu o Češích? A na co bude zaměřená?
Ne, knihu už ne. Chystám nějaké texty, třeba o rodině Müllerových, která vlastnila pověstnou Loosovou vilu na Ořechovce, a zařadím je do knihy, ve které se objeví příběhy z Polska, Ruska nebo Spojených Států. Ale nechci nic slibovat, protože moje nápady se rychle mění. Občas se zapojím do něčeho, co mne přiláká nadlouho. Už jsem měl psát svou novou knihu reportáží, ale naskytla se příležitost realizovat můj dávný sen - velkou antologii polské reportáže 20. století. Sto let, sto textů, sto dvacet autorů, ve dvou dílech. Pracoval jsem na ní rok a už spatřila světlo světa, váží jako nemluvně - 3,32 kg. Stojí v přepočtu 1000 Kč a koupilo si ji za tři měsíce dvacet tisíc lidí. Jsem šťastný! Protože literární reportáž - naše polská specialita - je můj oblíbený žánr. Zajímám se o něj od mých třinácti let, když jsem ve výloze knihkupectví v mém městečku Złotoryja v pohoří Sudet zahlédl knihu s názvem Pohádky s doloženými doklady (Baśnie udokumentowane). Nahlédl jsem do nich a nešlo o nějaké bajky pro děti, ale o reportáže.
O reportáž se zajímám od třinácti let, říká Mariusz Szczygiel
Vy jste stále velmi aktivní novinář, vedl jste reportérskou sekci deníku Gazeta Wyborcza, vaše reportáže budí velkou pozornost. Co je podle vás nejdůležitějším úkolem médií dnes?
Teď jsem ještě aktivnější než si myslíte. Vedu školu, knihkupectví non-fiction literatury, a teď jsme ještě s kamarádem reportérem Wojciechem Tochmanem, jehož zajímavá kniha Pánbůh zaplat' vyšla nedávno na českém trhu, založili nakladatelství. Podle mne dnešní úkol médií je udělat všechno pro to, aby se lidé méně báli. Politici nás děsí, média nás děsí, život nás děsí. Média mají vysvětlovat svět takovým způsobem, aby z něj měli lidé menší strach. Pochopit znamená méně se bát. A to s Wojciechem také zdůrazňujeme ve své reportérské škole.
Mariusz Szczygiel (*1966)Polský novinář a spisovatel. Vystudoval Ekonomické lyceum Štefana Žeromského v Legnici (1985) a politické vědy a žurnalistiku na Varšavské univerzitě (2000). Pracoval v různých médiích, moderoval první polskou talk-show. Nyní působí v deníku Gazeta Wyborcza. O Češích vydal knihy Gottland (česky 2007), Udělej si ráj (2011), Láska nebeská (2012). Letos vyšla česky i jím editovaná kniha reportáží 20 let nového Polska.  Spisovatel a novinář Mariusz Szczygiel |
Je pravda, že ve vašich knihách o Češích se projevujete hodně empaticky, jste schopen podívat se na věci z více stran, máte pochopení, neodsuzujete, nevynášíte soudy. Třeba u Lídy Baarové, která je u nás podle někoho jen hloupá kráska, podle jiných kolaborantka. Je to váš záměr, zůstat nestranný, nesoudit?
Ano. Protože sám nechci být souzen. Kdo mi dal právo soudit? Nikdo. Reportér nemá soudit, má se snažit pochopit.
V jednom rozhovoru jste říkal, že v Česku vždy padne otázka, jaci vlastně jsou Češi, a podle vás je to důkaz českého egocentrismu a sebestřednosti. Není to ale jen zvídavost a fascinace, že se někdo vůbec o Čechy jako národ tak do hloubky zajímá? Nebo opravdu myslíte, že jsou Češi tak egocentričtí?
Často se setkávám se sebestředností Čechů. Když se objevím u vás někde ve společnosti, všichni se mne ptají na Čechy a ne na Polsko. Občas mi říkají: to máte štěstí, že máme takové příběhy, že jste je mohl popsat a uspěl s nimi v zahraničí. Vůbec je nenapadne, že jde možná o můj způsob psaní. Dělám si trošku legraci, ale opravdu zajímavé je, že v českých recenzích čtu, co jsem napsal o Češích, a v zahraničních čtu - jak jsem Čechy popsal. Já bych řekl, že Češi jako celek jsou víc než egocentričtí - jsou spokojeni sami se sebou. Objeví se to občas v maličkostech a to je pro mne nejzajímavější. Třeba kdekoliv v cizině, když mě novinář představuje v rozhlase nebo v televizi, řekne, že jsem moderoval první polskou talk-show, a vysloví to anglicky - „tók-šou“. Jak to vyslovuje novinář český? „Tolk-šou“. Další příklad, který se mi ovšem moc líbí, je český výraz „cédéčko“. Všichni ostatní vyslovují CD jako „cídý“, jen Češi si to upravili podle sebe. Co to znamená? Ignorujeme angličtinu, uděláme to po svém. "Po svém" je charakteristika pro spoustu Čechů. Samozřejmě se to netýká všech jednotlivců, ale trend je vidět. Jste hrdí na svou kulturu a svůj národ, jenomže to zapíráte. Jste často hrdí neuvědomělým způsobem.
