Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Filmaři s knihou Gottland zachází dosti volně, někdy i svévolně

Kultura

  14:00
Populární kniha polského novináře Mariusze Szczygieła Gottland se dočkala filmového zpracování. Není však jisté, zda by čtenáři, který by film viděl a neznal jeho název, došlo, že se jedná o onu knihu.

Gottland, epizoda Místo Stalina (režie Rozálie Kohoutová) foto: nutprodukce

Snímek, nad nímž se sešlo pět mladých režisérů a režisérek, není v žádném případě převedením Szczygiełovy knihy do filmu: kniha obsahuje patnáct příběhů, zde je jich tedy jenom pět. Důležitější však je, že se s jejich obsahem zachází dosti volně, někdy i svévolně. Spíš by se dalo mluvit o vzdálené inspiraci či o vizuálních variacích nebo ohlasech. To je případ první povídky: formalisticky laděné meditace nad pásovou výrobou a pomíjivostí materiálního světa – předlohou byla baťovská kapitola knihy. Palachovské téma je aktualizováno tragédií Zdeňka Adamce, který se upálil v roce 2003.

Gottland, epizoda Zdeněk (režie Klára Tasovská)

Pravděpodobně bylo úmyslem upozornit, že důvody pro radikální protest jsou trvalé a nemění se ani v tzv. demokratické společnosti. Ne že by to bylo dokázáno. Epizoda o Stalinově pomníku je slušná publicistika s přidanou hodnotou. Nejlepší je na ní hláška Ondřeje Štindla, který vzpomíná na 90. léta: tehdy byla taková svoboda, že kdo chtěl dělat mejdany, dělal je, kdo chtěl ukrást chemičku, ukradl ji... To v Szczygiełovi není.

Ostatně filmu chybí povídka titulní, tedy ta gott(land)ovská, která dává knize a jejímu názvu pointu. Ta je založena na ambivalenci: bezbožná země s božím hlasem a příběhy, které jsou vším, jen ne potvrzením klišé o té zemi bez hrdinů. Film směřuje jinými směry: jakoby hledá, někdy spíše zmateně, vlastní téma a výpověď. Někdo to dělá originálněji, jiný méně.

Je to ovšem povídkový film pěti tvůrců, takže z podstaty těžko mluvit o jednom stylu a nějaké kolektivní ideji, o niž se myslím ani tvůrci nechtěli snažit. Autoři jsou mladí filmaři, kteří se takzvaně hledají či mají přirozenou potřebu předvést se, což spolu souvisí. To je nakonec na filmu Gottland asi to nejcennější.