Sex, drogy a nic. To je zpráva malé trosečnice

A my jí tohle prohlášení – přestože o kus dál ještě dodává: "nečiní mi problémy přihlížet, jak nějaký šestiletý holce vypalují sítnici vařící sírou" – a další fantazijní děsivosti vůbec, ale vůbec nevěříme.

Není zlá, jak se ve svém zoufalství tváří, je jen malá a zmatená, máma jí spáchala sebevraždu, táta je odmítavý a multikulti zglobovaný svět, i když jde o Berlín, nemusí být to pravé.

Jak poznat píšícího alkoholika od pijícího spisovatele?

No a že drogy dělají paseku, víme už dávno třeba od slovutného beatnika Williama Howarda Burroughse a plejády jeho pijících a fetujících následovníků, o kterých by mohl platit slogan spisovatele Jana Nováka: "Někdy bývá těžké rozeznat píšícího alkoholika od pijícího spisovatele."

V próze Axolotl roadkill spisovatelky Helene Hegemannové, která v Německu vyvolala velikou diskusi, hádanice kritiků, obdiv i opovržení a jejíž prodej (čtvrté vydání, zatím 20 plánovaných překladů) zboural nějaké ty žebříčky, máme před sebou nikoli autentický deník, ale literární stylizaci na dost omleté téma.

Hrdinka do sebe cpe kokain a další preparáty, zapíjí to brusinkovou vodkou, prochází všelijak dekadentními večírky, páše roztodivné sexuality s všemožnými podivnými partnery, zmítá jí hnus a opovržení a nakonec s ní všechno zřejmě dopadne hodně špatně. Tak tohle všechno už tu opravdu bylo.

Report o hnusu a úpadku

Komplikované dospívání. Dekadence a hniloba světa. Kvůli své nevšímavosti neschopný táta, který na výzvu k popovídání odpoví "Kolik chceš?". Takovéhle zprávy o hnusu a úpadku už tu prostě byly, vzpomeňme třeba na Míň než nula od Eastona Ellise, nepsala je ale skutečná teenagerka.

A přestože ona Mifty kdesi v knize tvrdí, že ztratila svůj jazyk, doslova, že "zaznamenává ztrátu jazyka", činí tak způsobem, který místy sice připomíná klišé a dost opotřebovaný experiment, místy je ale zábavný a v překladu Evy Dobrovolné i docela novátorský. A kdo ten poztrácený a těžce nalézaný jazyk bloudící bytosti tedy stvořil?

Autorka Helene Hegemannová své první texty napsala jako blogerka ve třinácti, první uvedenou divadelní hru v patnácti a Axolotla zvládla před osmnáctinami. Pokud kdysi tvořil kanonizovanou podobu spisovatele Lev Nikolajevič Tolstoj, dvacáté století zas uctívalo Ernesta Hemingwaye, tvrdého chlapa každým coulem. Dnes jsou vzorovými spisovatelkami, známými z médií, už nějakou dobu čím dál mladší slečny.

Otrlé žertování

Polka Dorota Maslowská také použila svůj vlastní rozkotaný jazyk, její slavná próza Červená a bílá je ale přece jen nějak ukotvena v čase a místě, tedy v Polsku, a v textu se otrle žertuje třeba na téma polsko-ruských vztahů.

Kniha nynější mladé hvězdy Helene Hegemannové jde v tomhle smyslu snad ještě hlouběji kamsi do nicoty. Její psaní je jen a jen zpověď rozsekaného nitra, divoká a rozevlátá, mající svou nemorálností zřejmě popudit měšťáka, tedy donutit ho, aby knihu koupil a mohl tu malou nebožačku chvíli šmírovat.

A protože jsme v Německu, tak se jde s exkurzí do bývalého koncentráku, kde není hrdinka nijak pohnuta, jen se čertí, že je tam zakázáno kouřit. Sexuální tabu jsou totiž dávno prolomena, a tak je tohle snad to jediné místo, kde se na čtenáře malá cynická a zoufalá hrdinka pokouší pořádně vybafnout.

Ale ani to nijak nepomáhá. Axolotl roadkill je dokument doby, není to literatura.