Porotce se na mě vážně podíval a řekl, že je to přísně tajné, ale může mě ubezpečit, že rozhodování bylo odpovědné a spravedlivé. Oddechl jsem si.
Spoluautor, Restaurátor nebo snad Cigán?
Ale proslýchá se, že favoritem je prý kanadský film Spoluator. Já ho neviděl (přijel jsem až ve středu), ale v katalogu se o něm píše, že je to snímek "tematizující podobnost dramat životů skutečných a těch na papíře" a že "ukazuje, že divadlo vždy prozradí něco i o lidech, kteří ho hrají…" To zní tedy přitažlivě.
ČTĚTE TAKÉ: |
Bez šancí není prý ani izraelský Restaurátor (originálně se jmenuje Boker Tov, Adon Fidelman), o kterém se píše, že je to "tlumený snímek, který nenásilně vystihuje pocity smutku, zoufalství i nutkavou potřebu nevzdávat se". Taky zajímavé.
Ale špatně si prý nestojí ani Šulíkův Cigán (psal o něm do LN Ondřej Štindl), jemuž bych já to přál, protože paní Spáčilová o něm do svých novin napsala, že je povedený, ale bohužel "moralizuje", což bývá signálem, že v něm o něco jde.
Na párty v Puppu
Dodal bych, že výzvědy jsem podnikl v přestrojení za společenského muže na party filmových producentů v Puppu, kam jsem pronikl včera kolem půlnoci. Taková party je náročná věc. Nejprve tam nikoho neznáte a říkáte si, že by bylo nejlepší vzít si trochu sýra a jít domů, pak začínáte sem tam někoho potkávat a nakonec jdete o půl čtvrté.
Bylo tam dost "lidí od filmu", a pak asi i od jinud. Marek Najbrt tam se svou skupinou natáčel nějaký film, takže Pavlovi Liškovi, který je zarostlý jako Ezau, skákala desetkrát do náruče paní Boková-Lišková, což byla atrakce. Nejzasloužilejším mužem tam byl režisér Jiří Krejčík (90 plus) se svou milou paní Krejčíkovou: zvedli se kolem jedné, já je doprovodil k výtahu, a pak jsem se málem ztratil v chodbách Puppu.
Kritik Jan Lukeš se tam kriticky vyjadřoval k práci naší rubriky LN, neboť byl před dvaceti lety jejím prvním šéfem, tak má – oprávněně - pocit, že by měl. Jiný kritik, Jan Foll měl na sobě podobnou kreaci, jakou předváděl den předtím John Malkovich ( všichni modelové měli krky obtočené beduínskými šátky), ale spíš to byl výtvor jeho paní, módistky Ivany Follové, od které to ostatně Malkovich odkoukal. Šálu (citronové barvy) měla i scénaristka Irena Hejdová. Šály jsou zřejmě v létě in. Pavel Klusák zůstal u pestrých košil.
Habemus papam
Do Puppu jsem přišel pod dojmem zatím (ale už toho moc nestihnu) asi nejsložitějšího a nejhůře interpretovatelného – a zároveň asi nejdůležitějšího - filmu, který jsem tady viděl. Jerzy Stuhr uvedl v městském divadle (mimochodem, zážitek už je jen pobyt v interiéru toho pozdravu z časů, kdy v monarchii stavěla nejparádnější domy firma Fellner a Helmer) film Nanni Morettiho Habemus papam.
Idea je úžasná: po smrti papeže (jsou tu použity záběry z pohřbu Jana Pavla II., čímž film, který je v podstatě komedií, dostane jaksi monumentální a dějinný rozměr) se schází konklave kardinálů, aby pod Michalengelovými freskami zvolilo nového pontifika. Tady začíná fikce. Kardinálové, staří muži z celého světa, se chvějí a modlí, aby to nebyli oni. Venku, na náměstí před sv. Petrem, čekají davy věřících, až se objeví dým. Skutečně se objeví. Papež je zvolen. K úlevě kolegů překvapivě zvítězil kardinál Melville: hraje ho – skvěle – Michel Picccoli.
Nový papež se poněkud zmateně a nevěřícně rozhlíží kolem, ale zdá se, že je s volbou srozuměn. Otvírá se balkon na svatopetrské náměstí a sektretář jde k radosti dvou miliard katolíků oznámit světu, že "Máme papeže". V tom se ozve hrozný nářek. Nový papež je zasažen hrůzou z úkolu. Nemůže tu nesmírnou odpovědnost přijmout! Nestačí na to… Vatikán je zaskočen. Dveře balkonu se zavírají, věřící zmateně postávají na náměstí. Zvolený papež, jehož identitu nezná nikdo kromě konklave kardinálů, zhrouceně prchá do svých komnat, a pak i z Vatikanu.
Tady končí jedinečný nápad a začíná absurdně-filozofická burleska o papežovi, kterého zoufalí vatikánští tajemníci (role pro Jerzyho Stuhra) nejprve chtěli "vyléčit" psychoanalýzou (roli psychoanalytika-ateisty se ujal sám režisér), o "papežově" bloudění Římem, a pak i o tom, co to je vlastně víra – a speciálně katolická víra – v tomhle světě. Jaké je její místo a v co od ní lze doufat?
PEŇÁS PÍŠE Z VARŮ: |
Postoj Morettiho je v tomto velmi skeptický, možná až nihilistický: katolicismus, jeho instituce a rituály, jsou poněkud komediálním a přežilým divadlem, v němž se hraje jedna stará hra ve světě, jehož kulisy jsou už dávno jiné. Pro změny, které jsou pro záchranu světa nutné, se papež nehodí, nemůže na to tahle bytost z jiného světa stačit, on sám potřebuje pomoci. Proto také se papež na závěr svého úkolu zříká. Věřící a kardinálové si zahalí tváře a někteří propuknou v pláč: Nemáme papeže.
Ale Moretti by nebyl Ital, kdyby v tom filmu nebyl stále přítomný hluboce katolický duch, který se projevuje právě i v rouhačství a blasfemii (největším rouhačem byl do katolicismu zcela zrozený Bunuel). Protože aby bylo možné provokovat, ba rouhat se, je nutné něco mít ve vážnosti a ceně. Církev je stará, unavená a bůhví, jestli na tento svět stačí. Ale bez ní si tuhle civilizaci představit nelze.
Ale těším se, až o tom filmu někdo napíše pěknou a dlouhou esej. Mohli bychom o to třeba do Orientace LN poprosit profesora Halíka. Třeba už film viděl. A pokud ne, měl by. Jezdí však na festival? Měl by.
