Ráda stavím velké a náročné scény

 
Do Prahy přijela i osobně na pozvání Goethe-Institutu, kde v diskusi vedené Haraldem Müllerem představila svou monografii, která mimo jiné zahrnuje i třicet posledních inscenací. Přestože byla v Praze doslova na otočku a je stále velmi vytížená, souhlasila s rozhovorem. 

LN Jaké výhody má pro scénografa stálé "umělecké manželství" s režisérem a jak vzniklo to vaše s Christophem Marthalerem?
Christopha jsem poznala v roce 1990 v Basileji, když dostal poprvé nabídku režírovat v kamenném divadle. Viděla jsem jeho předchozí volné práce, které dělal v různých prostředích, třeba i na nádraží, a nadchly mě. Od této první spolupráce jsme spolu. My se k sobě prostě hodíme, máme podobné záliby i humor. Zvlášť se mi líbilo, že jsme hodně cestovali a společně se dívali kolem sebe. Tak se také vyvíjel náš styl. Během tolika let se lidé dobře poznají a já také dnes už přesně vím, jaký prostor a podmínky Marthaler potřebuje, aby mohl své inscenace uskutečnit podle svých představ. I proto mně důvěřuje a spoléhá se na mne. Už nemusíme ani moc mluvit, setkáváme se jen krátce a já pak pracuju dál sama a představím mu pak své scénické návrhy. 

LN Čím především vám jako režisér vyhovuje?
Společně s našimi herci jsme se za ta léta stali uměleckou rodinou a našli vlastní formu. Má hodně co činit s hudbou a to se mi líbí. Kromě toho se člověk cítí svobodný, když může uskutečňovat projekty podle svých představ. Pro mě je také důležitá hravost, při naší práci nevzniká vůbec žádný tlak, herci jsou přijímáni takoví, jací jsou. Jsem přesvědčena, že právě tímto způsobem se pak může jít mnohem dál. Líbí se mi, že neděláme tak ponuré divadlo a že si udržujeme určitý odstup od řemesla. Humor je pro nás na prvním místě. 

LN Jak byste charakterizovala svou výtvarnou estetiku a co je pro vás nejdůležitější při úvaze o scénickém řešení?
Vycházím z reality, kterou vždy pozorně sleduju, zaznamenávám si ji i fotografuju. Skutečnost je rozhodující pro to, abychom neztratili kontakt se světem. Tyto "objets trouvés" potom nově spojuju v prostoru, který je k dispozici, tak vznikají různé objevy. Z toho pak pocházejí pojmy jako hyperrealismus, hybridní konstrukce, surrealismus, proměny proporcí ve hře. Zvlášť velkou roli hraje ve spolupráci s Marthalerem atmosféra prostoru, která může být nejasná a někdy i záhadná. 

LN Jak jste říkala, začali jste s Marthalerem v roce 1990. Byla pro vás doba po pádu železné opony něčím inspirativní?
Jistě, když jsem v roce 1990 poprvé přijela do východního Berlína, udělalo to na mě velký dojem. Zvlášť proto, že jsem už vůbec nedoufala v možnost změny. Pak jsem hodně jezdila do zemí východního bloku a během těchto dalších cest do Německa, Polska, Čech a Ruska jsem viděla tolik ze světa, který dříve ležel za železnou oponou. A to je také znát na mých scénografiích, třeba na Zab Evropana! Zab! Zab! Zab ho!, na Třech sestrách a vlastně na všech produkcích z berlínské Volksbühne z tehdejší doby. 

LN Je známo, že Christoph Marthaler své inscenace zkouší i půl roku. Jak do tohoto procesu vstupujete vy, nejsou s tím občas potíže?
Také pracuji dlouho, třeba když dělám výpravu pro operu, musím začít i rok předem. Občas vzniká problém: já už musím mít připravenou scénu, zatímco Marthaler má pocit, že je ještě dost času. Za nejkrásnější považuje, když má hodně času na zkoušky, scénu, své zpěváky a herce a může potom v klidu z těchto ingrediencí něco "uvařit". Používám tento obraz, protože je také fantastický kuchař. 

 LN Je pro vás zajímavější tradiční divadlo, nebo nedivadelní prostory?
Ráda pracuju v tradičním divadle, zvlášť v takovém, kde znám dílny. Protože ráda stavím prostory, nebo je nechávám stavět. K tomu jsou v kamenných divadlech skvělé dílny a já doufám, že to tak ještě dlouho zůstane. 

LN Vedle Marthalera pravidelně pracujete s režisérem Jossim Wielerem. Co je pro vaši spolupráci charakteristické a čím se liší od té s Marthalerem?
Wielera znám ještě o nějaký rok déle než Christopha, ale dnes spolu pracujeme jen v opeře. Na rozdíl od Christopha, který dělá hlavně autorské divadlo, se Jossi cítí víc jako interpret, který s péčí a láskou pracuje na inscenaci se všemi jejími účastníky. Dnes se stále hodně hovoří o interpretaci, ale důležitý je i vzájemný dialog. Řekla bych, že pro Marthalera určité světy objevuju, zatímco scénické obrazy pro Jossiho se rodí po společných analýzách a poznatcích, které z nich vycházejí. 

LN Čím je pro vás práce na operních výpravách specifická?
Scény pro opery nemusí vypadat bezpodmínečně jinak, ale během přípravy, kdy se často poslouchá hudba, se prostě přijde na jiné myšlenky. Hudba otevírá odlišné prostory a je obsahově otevřenější a mnohostrannější. 

LN V roce 2000 jste s Marthalerem odešli do curyšského Schauspielhausu. Stali jste se divadlem roku, a pak jste po čtyřech letech po konfliktu s městem odešli. Co se vlastně stalo? Byl to konflikt s divákem, který chtěl srozumitelné měšťanské divadlo?
Věřím, že bylo méně diváků než politiků, kteří nás bez rozmyslu odsoudili. Pak nás sice zase vzali zpět, ale byl to určitý předěl -i pro nás. Chtěli Marthalera vzdělávat a udělat z něj divadelního manažera podle vlastních představ. Celé to téma a problémy s ním spojené je příliš široké, než aby se dalo vysvětlit v takovém rozhovoru... 

LN Loni jste otevírali festival v Avignonu. Váš projekt Papperlapapp měl své příznivce i kritiky. Jak vy hodnotíte jeho přijetí a jak vnímáte historickou architekturu Papežského paláce, dá se v ní dělat divadlo?
Mohu jen konstatovat, že práci tam znesnadňuje řada okolností. Čestný dvůr Papežského paláce je tak obrovský, že se tam lze jen obtížně soustředit. Navíc pršelo a stále vál mistrál, při premiéře dokonce tak silně, až chrastily mikrofony. Kolem dokola je také stále slyšet hlasitý festivalový provoz a hluk. Přiznávám, že jsem tyto problém podcenila. Čestný dvůr se opravdu jen stěží dá nazývat divadlem, díváte se na ty staré zdi a máte pocit, že jste spíš na show "son et lumiere" (zvuk a světlo - pozn. red.), takové té komerční produkci pro turisty. Také festivalový divák, přicházející do divadla v půl jedenácté večer, není připraven na klidné a tiché hudební představení. Kromě toho mi Papežský palác připadá velmi depresivní a celé to považuju mnohem víc za slavnost než divadlo. Po všech nápadech, které se z důvodu památkové ochrany nemohly realizovat, jsem si s tím musela nějak poradit a to si můžete přečíst v mé knize. 

LN Devadesátá léta se hodně inspirovala estetikou ošklivosti, co je podle vás podstatné pro nové století? Jaké vidíte změny a trendy?
Na to nemohu dost dobře odpovědět. Nevím, co je teď nejdůležitější, stejně jako nemohu hodnotit estetiku daného časového úseku. To mohou jen ti, kteří stojí vně oboru a sledují ho. 

LN Dovedete si představit, že dojde k dalšímu zdokonalení technických vymožeností? Nebude to na úkor fantazie a představivosti?
Mohu jen doufat, že se to nestane, ale příliš mě to netrápí. 

LN V Praze jste představila svou monografii, která rekapituluje vaši práci. Cítíte se jako klasik?
Necítím se jako klasik, i proto, že připravuju stále nové projekty a mám pocit, že všechno celkem napínavě pokračuje. Být považován za klasika ale možná jednu výhodu má - mohu stavět své velké a náročné scény a mám k tomu určité podmínky. Jinak to asi spíš souvisí s mým věkem - ostatně budu babička a to je prostě báječné.