Nejslavnější divadelní hru Julia Zeyera však Skutr převedl na jeviště bez větších výstředností. Pokud ovšem přistoupíme na pubescentní odér první půle, která se posléze zlomí do efektního finále.
Má to dnes – letos nadvakrát jubilující – Julius Zeyer (1841–1901) se svou pohádkou těžké. Jeho básnivé drama může děsit současníky melodramatičností a také až uměle zdobným secesním jazykem. A právě s tímto odkazem se tuzemské inscenace Radúze a Mahuleny z posledních let snažily popasovat nejvíc. Ostatně pragmatický dnešek má tendenci básnické slovo i cit shazovat do kategorií prázdného patosu nebo až směšnosti. Brněnští inscenátoři se tak snažili kouzlo Zeyerova příběhu a sytých mnohomluvných dialogů vtisknout někam mezi moderní optiku rychlé současnosti a bezmála hymnické vyvrcholení přitakávající velkému básníkovi.
Pažit s fialovými houbami
Skutr otevírá známý příběh o lásce dvou mladých lidí jako psychedelické dobrodružství dospívající dívky. Kouzelný známý prolog Jsem pohádka… si odezpívá na úvod sama Mahulena, která touží něco mimořádného zažít. Tato holka v bílých podkolenkách si k sobě tiskne blyštivého srnečka, který je v jejích snech předobrazem posvátného bílého zvířete zabitého princem a dost možná i symbolem veliké holčičí lásky. A roztoužená imaginace pak může teenagerku situovat na pažit s fialovými houbami, z nichž stačí okusit, abychom se rázem ocitli v pohádkovém dění.
A to se pak na scéně může v podhradí klidně objevit průhledná latrína z plexiskla, dřevorubec Vratko může být srandovně postrojený hejsek v oranžových gumácích a z těla zabitého jelena se rychle vynoří a zmizí budoucí milovaný. V překotném duchu pubertální mentality se nese podstatná část první půle. Repliky jsou často přeřvané, pádivé tempo občas herci rozruší a navrch zcizí skrumáží úryvků z pop songů. Tady je možné všechno: a tak oddaný Vratko (kdoví proč) nabízí Mahuleně namísto nezištné pomoci až nelogicky svůj chtíč.
Mahulena Magdaleny Tkačíkové však postupně sama sebe emancipuje, budí v sobě dívku, která pochopí, že láska neznamená jenom poblázněné cvrlikání sladkých písniček a snění, ale také nesnáze. Rozjívenost první půle večera dobarvují účinkující často groteskní intonací. A k tomu všemu stojí hned na pokraji jeviště mikrofon, který přítomným slouží ke zvukovému zesílení jejich vnitřních dialogů a prožitků.
Do přestávky může mít publikum až pocit jakési svévolné šaškárny namísto ctihodně a pietně předváděné klasiky. Runa Moniky Maláčové hřmí přepjatě, Mahuleniny sestry jsou zase nesnesitelné módesmanky v černých slunečních brýlích a král Stojmír opatrný mužíček v županu a pod pantoflem. Přesto je jasné, že se v tomto ukřičeném mumraji rodí silný neironizovaný, i když puberťácky rozdováděný cit mladého páru. Místy až crazy tón první půle střídá v kontrastu důstojnější a obrazově i režijně celistvější půlka. Radúz se vrací na svůj hrad, kde po smrti jeho otce jsou i koruny stromů zahaleny do černého tylu.
Julius Zeyer: Radúz a MahulenaRežie: Skutr |
Výtečná je scéna Mahuleniny proměny v topol, jehož bílé větve skrývá průsvitný pojízdný box s fialovou drtí. Právě z této krabice pozoruje zakletá princezna trápení milého a odtud vyběhne, aby mu našeptala, že jej spasí vlastní krví. Stojícímu Radúzovi klade na ramena, hlavu, šíji i dlaně sukovité větve, aby se z jejich přesného vyvažování na nahém těle stal jeden z nejsilnějších obrazů večera.
Jsme na vážkách mezi realitou a snem, mezi kletbou a odpuštěním, mezi životem a smrtí. Zlá kletba je posléze zlomena, mladý pár vysvobozen a Mahulena za zvuků romantické Sukovy hudby odchází až k horizontu jeviště, aby se pomalu vytratila ze scény a jakoby z celého přízračného snu.
Radúz Jakuba Gottwalda je spíše pasivnějším přihrávačem aktivnější Mahuleně Magdy Tkačíkové. Mladá herečka svoji figuru nabízí v zajímavém oblouku od naivní lolitky až k láskou a zkouškami zmoudřené dívce. Její počáteční dětinskost nakonec dostane rysy křehce, ale pevně milující romantické hrdinky a tvoří herecké těžiště večera. Mezi patos zavedených heroin a lehce ironizující odstup vtiskla svou Nyolu zajímavě Dita Kaplanová.
Brněnský Radúz a Mahulena je naoko divokou, nikoliv svatokrádežnou inscenací. Zeyer v ní zní místy sice ukřičeně, ale vzpomínaná obrazivost inscenačního týmu a do romanticky odzbrojujícího vrcholu vyhnaná atmosféra bude zejména mladému publiku dobrou satisfakcí.