To samé je s karikaturou v novinách: dáte si ji než začnete číst, čímž se uvedete do jisté mentální situace. S ní se pak lépe myslí i na ty nepříjemné a otravné věci, o kterých se ale v novinách psát musí. I takový byl v našich novinách význam Vladimíra Jiránka.
ČTĚTE VÍCE: |
Vladimír Jiránek v přesném slova smyslu nebyl karikaturista. Karikatura, to je zveličení či zesměšnění některých rysů, třeba velkého nosu nebo poprsí či tak. Karikatura má co dělat s výsměchem a hrubostí, je to nějaká deformace tváře, skutečnosti, děje.
Jiránek byl přesný opak toho. Jiránek věci komentoval a glosoval, nikoli karikoval. Jeho zbraní a nástrojem byla ironie a jemnost výtvarného a literárního vyjádření. Jednoduchá, úsporná a elegantní linka, se kterou vytvářel siluety těch svých lidských stvoření, věci nezjednodušovala, ale zjemňovala. Jeho postavičky, různí ti čeští burani, maloměšťáci, intelektuálové, snobové, vágusové, alkoholici a somráci, ale i ten profesor á la Sigmund Freud, dokonce i ti králíci z klobouku, to všechno byla lidská stvoření, byť ve formě několika přesných čar. Byli to a jsou to naši současníci, ba jsme to právě my, s našimi hloupostmi, s naším egoismem, zaslepeností, s našimi politickými, sexuálními, ekologickým, civilizačními a jinými traumaty, s kterými jsme tak směšní a zaslepení. Blbost a hloupost z nás kape a přitom se vlastně nedá nic dělat, než to nějak těch šedesát sedmdesát let vydržet. Nikdo ostatně nezaručuje, že pak to bude jiné. Takový byl filosoficko-politický pohled Vladimíra Jiránka. Slouží Čechům ke cti, že ho přesto měli rádi. Možná ale tu skepsi nepoznali...
Jiránek byl ve svých kresbách sociologem a realistou. Na lidstvo - a na Čechy, které znal nejlíp, zvlášť - se díval s nadhledem a skepsí, z níž, myslím, nevylučoval ani sám sebe. Je možné, že povahou byl misantrop, který toho od lidí moc nečeká a už se s nimi v posledních letech nechce ani vídat. Ale nemohl je mít zcela nerad, když o nich tolik věděl.
Ne, Jiránek nebyl karikaturista, ale komentátor a analytik. Takovou plnil roli v našich novinách, proto mu také patřilo místo na komentářové straně. Bylo přitom už léta zřejmé, že běžná politika mu stále méně stojí za to, aby kvůli ní vytahoval své kreslící potřeby. V nadhledu, s kterým se stále víc odpoutával od denního pinožení, směroval k starostem, které tady budou bez ohledu na politickou konstelaci. Ty starosti se jmenují věčnost versus smrtelnost, absurdita bytí versus potřeba, aby život nějaký smysl měl. Samé důležité věci, o kterých přitom gentleman, byť ze střední Evropy, nemluví naplno a už vůbec před lidmi. Může o nich ale nakreslit vtipný obrázek. Pokud to tedy umí. Vladimír Jiránek to uměl jako široko daleko nikdo jiný.
