PÍSEŇ V HLAVĚ: Svatý Václave, otloukánku české země

Umělec může pracovat s dějinami velmi volně, může k nim být i nespravedlivý, pokud si to obhájí. Ze Salieriho udělá Mozartova vraha, z Billyho Kida hrdinu a Richarda III. promění v nelítostnou stvůru. Horší je, když si dějinnou látku upraví k obrazu svému nejvyšší představitel země.

Vidí-li prezident ve sv. Václavovi „symbol servility a kolaborace“, dokáže-li vůbec dávat do souvislosti tehdejší uvažování s dnešním pojetím státu a vlastenectví, je to nejen trapné, ale i nebezpečné.

Čí že to byl syn?

Samozřejmě by mu to neprošlo, kdyby národ znal své vlastní symboly. Tuto neinformovanost už kdysi krásně ironizoval J. S. Machar:

Seděli jsme jednou v kavárně – Dvořák, Vrchlický, V. V. Zelený, Lier a já, všichni zabořeni do novin – najednou zdvihne mistr Dvořák hlavu a ptá se vážně: „A čí že byl svatý Václav syn?“ Nervosní Zelený odložil svého Dalibora a povídá přesvědčivě: „Ale přece Bořivoje a Ludmily.“ „Mýlíte se,“ opravuje jej Vrchlický, „Spytihněva a Drahomíry.“ „Chyba,“ prohlašuji já, „povím vám celý rodokmen –“ Ale Dvořák mi nedal domluvit: „Vrchlický to bude vědět, napsal mi Svatou Ludmilu, já to nevím, já se čerta starám o ty věci –“ „Vrchlický napsal také Drahomíru,“ prohodil Lier.

„Syn Bořivoje a Ludmily,“ opakoval přesvědčivě V. V. Zelený. „Tak, jak to je?“ ptal se bezradně Dvořák. „Takhle,“ vykládám, „Bořivoj a Ludmila měli dva syny, Spytihněva a Vratislava, Spytihněv následoval po Bořivojovi, ale brzy umřel a knížetem se stal bratr jeho Vratislav, manžel Drahomíry, otec sv. Václava a Boleslava.“ „Nemyslím,“ prohodil Vrchlický. „Nemožno,“ čepýřil se Zelený. Dvořák se díval jaksi bolestně do neurčita, jako by hledal pravdu tam kdesi, ale marně. „Myslím, že má lajtnant pravdu,“ posílil mě Lier, narovnal své viržinko a zabořil se na novo do novin.