Čtyři sestry fotil čtyřicet let. Fascinující studie stárnutí Nicholase Nixona

Brány veletrhu Paris Photo se sice již zavřely, ale některé z festivalových výstav zůstávají otevřeny až do ledna či února. Platí to třeba o ohromné retrospektivě amerického průkopníka subjektivního dokumentu Garryho Winogranda v Jeu du Paume, přinášející i mnoho méně známých děl z 50. let, o výstavě jemně melancholických snímků z Paříže od jeho krajana Michaela Kenny v muzeu Carnavalet či o expozici Španěla Alberta Garcíi Alixe v Evropském domě fotografie, která trochu nešťastně potlačuje syrovost jeho děl plných drog, sexu a násilí.

Pařížský Měsíc fotografie ovšem tentokrát zůstal ve stínu Paris Photo. Přestože nájem za sebemenší výstavní stánek na tomto veletrhu se vyšplhal do astronomických výšek, o účast se tvrdě bojuje. Po přestěhování do impozantního Velkého paláce se ho zúčastňují i největší hráči na uměleckém trhu, k jakým patří galerie Gagosian, která reprezentuje díla Cindy Shermanové nebo Thomase Ruffa.

Veletrh však není jenom o prodeji samém, protože organizátoři představují i významné veřejné a soukromé sbírky (letos vystavilo ukázky ze svých nových akvizic třeba newyorské Muzeum moderního umění) a pořádají na dvě stovky besed, diskusí i autogramiád. Rozdíl v kvalitě Paris Photo a několika paralelních veletrhů, které nemají tak přísné výběrové poroty, takže se tam snadno dostávají podbízivé akty a krajiny se zapadajícím sluncem, byl letos nebetyčný. Na veletrhu Paris Photo se tentokrát představilo 143 galerií z celého světa, během pěti dnů přilákal téměř šedesát tisíc návštěvníků. Zastavený čas portrétu V posledních letech se na Paris Photo výrazně zmenšuje zastoupení starých fotografií a přibývá současnější tvorby. Je to dáno nejen tím, že na trhu ubývá nejlepších děl od klasiků fotografie 19. století a meziválečné avantgardy, ale i tím, že se snižuje počet poučených bohatých sběratelů, kteří jsou schopni přesně odlišit jemné nuance mezi dobovými autorskými originály a nesrovnatelně levnějšími pozdějšími zvětšeninami či dokonce falzifikáty.

Sérii fotografií tvoří téměř čtyřicet let
Trendem je sbírat umění z období po 2. světové válce a fotografie v tom není výjimkou. Velký úspěch sklidil soubor čtyř desítek sugestivních portrétů sester Brownových, které v průběhu čtyřiceti let vytvořil manžel jedné z nich, Američan Nicholas Nixon. Fraenkel Gallery ze San Francisca se na veletrhu podařilo prodat tři ze sedmi existujících kompletních souborů, každý za 450 tisíc dolarů. Přispěla k tomu jistě i skutečnost, že tento nesmírně smutný obraz nezadržitelného stárnutí je nyní vystaven v newyorském Muzeu moderního umění.

Neutuchající zájem o díla jiné americké portrétistky Diany Arbusové ukázal prodej jejího ikonického portrétu Chlapec se cvičným ručním granátem za půl milionu dolarů. Velmi dobře si vedou díla průkopníků moderní módní fotografie Helmuta Newtona a Williama Kleina, která byla přitom před časem považována za práce pro komerční časopisy a ne za umění.

Aktuální tvorba byla zastoupena širokou tematickou i stylovou škálou od moderní krajinářské a portrétní fotografie přes dnes tak oblíbené fúze inscenované a dokumentární fotografie, jaké reprezentuje třeba Gregory Crewdson, Pieter Hugo nebo Alex Pragerová, až po konceptuální tvorbu. Ovšem vkus současného publika se rychle mění, a tak některé z hvězd minulých veletrhů byly tentokrát zastoupeny jenom okrajově, zato třeba donedávna zcela neznámá americká fotografka Vivian Maierová stála v centru pozornosti (příběh o jejím objevení je právě teď v českých kinech pod názvem Hledání Vivian Maier). Důležitou součástí veletrhu byla také přehlídka fotografických knih, v níž velkou část tvořily publikace vydané v malých nákladech samotnými autory, kteří se tak nemuseli ohlížet na komerční úspěch.

Česká klasika

Tvorba našich autorů byla opět představena jen staršími díly v zahraničních expozicích. S jedinou výjimkou malé ukázky z tvorby Jitky Hanzlové žádné z nich nevzniklo později než před třiceti lety. Jistě k tomu přispěla skutečnost, že žádná česká galerie na Paris Photo nebyla. Přitom třeba Polsko bylo už poněkolikáté skvěle reprezentováno varšavskou galerií Asymetria, které se daří získat sponzory i prodávat práce dosud méně známých autorů do předních muzeí. Česká fotografická tvorba má ve světě dobré jméno a je zastoupena v mnoha důležitých institucích a publikacích, ale nežijme v iluzi, že svět natolik jásá nadšením nad pracemi našich fotografů mladé a střední generace, že je sám bude intenzivně vyhledávat, vystavovat a sbírat.

Jediným žijícím českým fotografem, který skutečně patří do absolutní světové špičky (což například nyní potvrzují jeho samostatné výstavy v Chicagském uměleckém institutu a Gettyho muzeu v Los Angeles), je Josef Koudelka, jehož díla se v Paříži prodávala v rozmezí od třiceti do čtyřiceti tisíc eur. Přesto jsme na Paris Photo úplně nechyběli. Výstava klasiků naší moderní fotografie Drtikola, Funkeho, Rösslera a Wiškovského v Českém centru v Paříži byla zařazena do doprovodného festivalového programu.