Sexus v Meet Factory aneb Když Anna Karenina nespí a plave v bazénu

Nespavost je samozřejmě autorský projekt, který se především snaží z vybraných textů složit vlastní téma, což se částečně daří. A tak i když v programu čteme inspirační zdroje od Murakamiho až po Geneta, ze všeho nejvíc nakonec zůstává nejčitelnější motiv odcizené ženy hledající znovu svou identitu a smysl života.

Je překvapivé, že se inscenace, na níž se podílí čtyři režiséři, nerozpadá do čtyř izolovaných částí, ba dokonce nejsou viditelné ani žádné švy po spojování jednotlivých přístupů a poetik. Divák ale brzo zjistí, že výčet použitých nesourodých autorů je jedna věc a vlastní výpověď druhá – ze všeho nejvíc totiž sleduje moderní parafrázi Anny Kareniny, v níž se také nejvíce prosazují rukopisy režisérek Viktorie Čermákové a Lucie Ferenzové. A středem všeho dění také zůstává hlavní představitelka – proměnlivá a temperamentní Daniela Voráčková v roli ženy milující, doufající, zrazované, rezignované, útočné. Jakoby zakletá do honosných fialových šatů z minulých časů, bloudí šerem a hledá sama sebe, líbá se, tančí, zpívá, v křeči se válí po zemi...

Místy surreálná kompozice, která má také výraznou hudební podobu (Jakub Kudláč), začíná v noční temnotě, kdy hlavní hrdinka trápená nespavostí konzumuje jednu knihu za druhou. Literární hrdinové vstupují do jejího života – doslova víří kolem ní na kolečkových bruslích, srážejí se a ona se sama se propadá do jiného života, který s jejím dosavadním vykazuje společné znaky. Výtvarně i emočně nejvýraznější je část propojená s filmovými dotáčkami (Viktorie Čermáková) – dlouhými záběry, v nichž se zhmotňuje hrdinčina duševní trýzeň a bezradnost. Kráčí prázdnými prostory plaveckého stadionu jako ve snu, posléze se potápí a plave v modrozelené vodě, stále znovu se sekvence mechanicky opakují a vše působí velmi depresivně. V další části, fantasmagorické vizi, lze poznat spár Miroslava Bambuška (ale jisté není nic). Je to tvar postavený rovněž na výrazné pohybové stylizaci – hrdinka se zaplétá do dalších asociací, a v živočišně vyznívajícím balábile potkává možná i své alter ego, které zestárne před jejíma očima. A zároveň se od všeho, co ji tížilo, osvobodí. Pak zase pasáže z Anny Kareniny, tma, víření, umělé dýmy, muži i chlapci, květiny rozervané na padrť...

Nespavost se odehrává v jakémsi do sebe zacykleném asociačním řetězci, který vystřeluje do mnoha stran. Určitě mu ale nechybí atmosféra, nepojmenovatelně tíživý pocit. Někomu by se sice mohlo zdát, že kvůli tomu, aby se téma Anny Kareniny přirozeně prolnulo do současnosti, není třeba ho tak urputně ozvláštňovat a opentlovat, ale dnešní autorské divadlo to někdy tak má.