Film O patro níž: až na tu vraždu žijeme poklidně...

Dlouhá procházka se psem, pár vět prohozených s manželkou a synem, pověšení záclon v matčině bytě, decentní rodinná oslava, rutina drobného podnikání. To jsou běžné součásti života muže jménem Sandu Pătraşcu, slušného obyvatele solidního činžovního domu. Jeho existence ubíhá v tak pevně vyjetých stopách, že je otázka, zda by ji vůbec něco mohlo vykolejit. Možná vražda v domě?

Jednoho dopoledne Pătraşcu zaslechne skrze dveře bytu ve spodním patře prudkou hádku jeho mladé obyvatelky Laury s mužem, ze kterého se vyklube Vali, soused z jiného bytu. Vali se s Pătraşcem potká, posléze pak Pătraşcu slyší, že hádka ještě pokračuje. Večer po návratu z práce zjistí, že Laura byla zavražděna.

V tu chvíli by asi drtivá většina lidí sdělila svůj poznatek policii, zvlášť když policista přijde o případné svědectví požádat až k Pătraşcuovým domů. Z jakéhosi podivného důvodu si však Pătraşcu všechno nechá pro sebe. A začne žít ve zvláštní schizofrenii. Pokračuje v každodenním koloběhu, musí ovšem čelit svému svědomí i veskrze nepříjemnému sousedovi Valimu, který ví, že jej Pătraşcu může udat. Snad proto se vnucuje do Pătraşcuovy rodiny (zabývá se počítači a pomáhá juniorovi s inovací jeho vybavení) i do práce (Pătraşcu zařizuje převody automobilů, Vali si tedy takový převod objedná). A Pătraşcu s vizáží a zarputilostí tažného zvířete o záležitosti s vraždou zarytě mlčí...

Režisér Radu Muntean dokáže hypnotizovat realistickým záznamem všednosti: třeba rutina Pătraşcuovy živnosti spočívající v umění předběhnout frontu je vylíčena mistrovsky. Celý smysl tohoto filmu se však může jevit trochu záhadně, pokud si tedy člověk nepřečte, že má jít o minimalistickou satiru. A apelem je zřejmě nebýt Pătraşcu – což by po pravdě řečeno nemělo být zase tak těžké.