Rokia Traoré bezesporu patří ke světově nejproslulejším malijským osobnostem. Dcera diplomata, která před nastoupením hudební dráhy vystudovala v Bruselu sociologii, má za sebou spolupráci s Kronos Quartetem či s Damonem Albarnem z Blur. Psala hudbu pro divadelní hru Toni Morrisonové. Její alba figurují v mezinárodních prodejních žebříčcích. Mimo hudební branži se prezentovala třeba jako porotkyně loňského ročníku filmového festivalu v Cannes. Má pevné zázemí v Evropě iv Americe. Přesto se stále vrací do Mali. Fyzicky i tématy nového alba Né So.
Potřebuji k tvorbě dialog kultur
Malijská písničkářka, která se stala světoobčankou, opustila s malým synkem Mali v době občanské války. Ovšem ne nadlouho, opět bydlí v Bamaku s občasnými pracovními pobyty v Paříži a Bruselu. „Zkušenost života ve válkou rozdělené zemi byla traumatizující. Až jsem se lekla, jak naivní jsem byla, když jsem se chtěla vracet. Jenže... Není snadné přežít těžké časy, ale zároveň díky tomu dospějete. Pochopíte, proč na nějakých věcech lpíte a jiné můžete klidně vzdát. V Mali mám kořeny, tam se uchyluji v časech pochyb. Proto akceptuji riziko,“ vysvětlila Rokia Traoré důvody pro život v Bamaku prostřednictvím tiskové zprávy k vydání desky.
Stejnou potřebu domova i otevřenosti světu zároveň potvrzuje i samotná nahrávka, která se připravovala v Bamaku, Bruselu a Bristolu. Produkoval ji, stejně jako předchozí písničkářčino album Beautiful Africa (2013), Angličan John Parish, zavedený spolupracovník písničkářek PJ Harveyové či Tracy Chapmanové. Mezi muzikanty figurují dlouholetý Rokiin hráč na západoafrickou „loutnu“ ngoni Manah Diabaté z Mali, baskytarista z Pobřeží slonoviny Matthieu N’guessan a konžský kytarista Rodriguez Vangama, ale také italský kytarista Stefano Pilia či dokonce John Paul Jones, někdejší člen Led Zeppelin. Jako host se na albu podílel i venezuelský písničkář Devendra Banhart. A mihla se tu i zmíněná americká spisovatelka, nositelka Pulitzerovy ceny Toni Morrisonová.
Rokia Traoré
„Nechtěla jsem celomalijskou kapelu. Potřebuji ke tvorbě rozmanitost. Potřebuji kolem sebe směs kultur,“ potvrdila Rokia Traoré. Sound alba Né So přitom nepředstavuje žádnou divokou směsku, zní soudržně a pořád „dostatečně západoafricky“, i když se písničkářka nikdy netajila inspiracemi rockem, jazzem či šansonem. Podíl muzikantů odjinud ovšem dodal nahrávce pestrost a jistou kosmopolitní vstřícnost.
V deseti autorských písních alba, zpívaných převážně buď v západoafrickém jazyce bambara nebo francouzsky, s občasnými vstupy angličtiny, se logicky odráží tísnivost Rokiiných zkušeností. Ale zároveň i typická barevnost i jakýsi vnitřní optimismus západoafrických stylů, včetně tzv. pouštního blues tepajícího napříč písněmi, přesně v duchu hesla „žít se musí“. I navzdory nejtíživějším okolnostem. Stačí se zaposlouchat třeba do třepotavých tónů a propracovaných vícehlasů průzračné balady Kolokani a vše je jasné. Nemusíme přitom rozumět textu.
Rokia Traoré: Né SoNonesuch, 2016 Celkový čas: 45:37 |
Silný sociální náboj má i jediná převzatá píseň na desce, evergreen Strange Fruit z repertoáru Billie Holidayové. Není divu, vždyť verše Abela Meeropola z roku 1937 byly smutným protestem proti rasismu a lynčovaní Afroameričanů. Rokia Traoré k nim „jen“ přidala aktuální úhel pohledu a nový rozměr a hořkost jejího podání se přímo kondenzuje ve vzduchu. Právě tahle píseň nápadně ukazuje i čistě pěvecké schopnosti Rokie Traoré. Ne každý dokáže předělat skladbu, tak těsně spojovanou s genialitou Lady Day, zcela po svém a nevylámat si na ní zuby.
V únoru vyráží Rokia Traoré na mezinárodní turné. Doufejme, že malijskou písničkářku s novým, kvalitním repertoárem opět někdo pozve i k nám. Její vystoupení na festivalu Colours of Ostrava v roce 2013 bylo uhrančivé a nezapomenutelné.
