Kaufmannův Puccini a unavená brněnská Carmen v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Když u nás Kaufmann zpíval v roce 2011 a 2012, svými operní recitály romantických a veristických árií včetně jeho fenomenální interpretace Wagnera vyvolal zájem srovnatelný s idoly popmusic. Média se předháněla v superlativech o nejžádanější operní hvězdě, atraktivním čtyřicátníkovi s uhrančivýma očima a podmanivým temným hlasem. A bylo pak až neuvěřitelné, jak tentýž sólista, který svým hrdinným tenorem „hřímá“ coby Wagnerův Siegmund či Parsifal, dokázal při koncertním uvedení písňového cyklu Franze Schuberta Zimní cesta v roce 2014 zklidnit a ztišit svůj projev do hluboké introvertní reflexe milostného zklamání, aniž ztratil na intenzitě výrazu, ba právě naopak. I s rizikem, že publikum zhýčkané (a očekávající) hity světových oper takovou součást jeho rozsáhlého repertoáru nedocení.

Nyní se Kaufmann vrátil ke skladateli, který vášně tenorových hrdinů rozdává plnými hrstmi – Giacomo Puccinimu. Recitál - stejně jako svůj nejnovější kompaktní disk - nazval příznačně počátečními slovy Kalafovy árie z Turandot Nessun dorma! / Nikdo nespí! Notoricky známé a publikem milované operní hity ovšem dramaturgicky ozvláštňuje. Recitál pojal jako zrychlené přehrávání Pucciniho uměleckého vývoje v chronologické časové ose. Začalo se dílem studenta Milánské konzervatoře pod Wagnerovým vlivem Preludio sinfonico a pokračovalo áriemi proradných mužů, stíhaných výčitkami svědomí z Pucciniho raných a dnes jen zřídka uváděných oper Le Villi a Edgar. Pak už přišla na řadu Pucciniho zralá díla. Kaufmann byl rytířem Des Grieux nejprve ze začátku opery, kdy coby mladý student v Donna non vidi mai vášnivě vzplane láskou k Manon a zabrání jí v odchodu do kláštera. Druhá árie No! No! pazzo son! reflektuje důsledky tohoto poblouznění, když není schopen se od Manon odloučit ani ve chvíli, kdy je deportována do americké trestanecké kolonie. Kaufmann byl i malířem Cavarodossim, když ve vězení vzpomíná na svou Tosku a loučí se se životem. Proměnil se pak v amerického námořního důstojníka Pinkertona, který nemá odvahu říct napřímo Butterfly, matce svého dítěte, že ji opustí a vzpomíná na šťastné chvíle, které v jejím domě prožil. A koncert uzavřela árie Kalafa Nessun dorma z Pucciniho poslední opery Turandot.

Pro pražské vystoupení, ve kterém pěvecká čísla střídaly orchestrální části z Pucciniho oper, byl Kaufmannovi spřízněným partnerem orchestr PKF, který řídil Kaufmannův mnohaletý „dvorní“ dirigentský přítel Jochen Rieder. Třebaže orchestr hrál spolehlivě, pozornost jednoznačně patřila Kaufmannovi.

Už při minulých koncertech mohlo mnohé překvapit, ž i když je Kaufmann mimořádně tvárný a charismatický herec, v recitálu se plně a výlučně koncentruje na zpěv a nezapojuje do svého výkonu dnes na koncertech obvyklé, někdy až nadužívané herecké akce. Kaufmann není extrovertní Ital, který se zmítá v bouři emocí pod žáru jižanského slunce. Kaufmann zůstává svůj. Jeho síla je v intenzitě pěveckého výrazu, vnitřním napětí, které svým podmanivým tmavým tenorem přitom dokáže zprostředkovat způsobem, kterému posluchači podléhají. A kupodivu se dokáže přitom obejít i bez messa di voce, postupného crescenda a decrescenda, které kompenzuje jinou pěveckou technikou s jednotlivými vrstvami dynamiky.

Do zcela zaplněné Smetanovy síně se Kaufmann i po pauze způsobené zdravotními problémy vrátil jako tenorista, který dokáže přesvědčit i o svém, rezervovanějším přístupu k horkokrevnému Italovi. S Schubertem, Massenetovým Wertherem a zejména Wagnerovými rolemi se jeho mistrovství potkává přece jen výrazněji.

Unavená brněnská Carmen

Zdálo se by, že se na Bizetově Carmen nedá mnoho pokazit. Svou rafinovanou a současně triviální hudbou, silným příběhem nekompatibility vztahu svobodomyslné cikánské pašeračky (což v žádném případě nemusí znamenat, že krásné) a naivního venkovského mladíka, kterého milostná vášeň svede na cestu zločinu, vévodí světovým operním statistikám.

Brněnská premiéra Carmen přitom začala nadějně. Předehru, která kombinuje energický nástup na koridu ze začátku 4. dějství, vzletný refrén toreadorovy prezentace a dramatický motiv osudu ze závěru opery, zahrál orchestr pod taktovkou Ondreje Olose s energií, napětím, kontrasty. V úvodní scéně vojáci bezcílně nezevlují po sevillském náměstí, ale sedí v rozlehlé služebně u svých vzorně vyrovnaných stolků s telefonem a lejstry, zatímco část z nich pozoruje dění na náměstí, kam je vidět skrze velká okna s žaluziemi. V Brně dokonce neškrtli scénu, ve které seržant Moralès ostatním zprostředkuje korzování starého manžela s mladou chotí, jak si za jeho zády domlouvá rande s mladým milencem. Dala se vydržet jen díky tomu, že Jiří Brückler dodal svému vyprávění ten správný ironický tón. Do služebny se vzápětí nahrnou rozvášněné dělnice a dožadují se vehementně zjednání nápravy incidentu v tabákové továrně, kde Carmen nožem napadla jinou ženu. Spisy létají na všechny strany. Jindy většinou trapné přestrkávání davu rozvášněných ženských s hrstkou vojáků tak dostalo novou logiku. Vlastní vstup Carmen mezi odpočívající dělnice nejdříve není nijak zajímavý (ženská část brněnského sboru navíc nezpívala vyrovnaně), ale až do chvíle, kdy jí jedna z jejích kamarádek nabídne masivní doutník. Poodhrne sukni a Carmen si ho vytáhne zpod podvazku a dává z něj při Habaneře potáhnout výhradně ženám, které si to zálibně užívají. Carmen jako lesba – tak to tu ještě nebylo!

Carmen. Janáčkova opera NdB

Jenže pak se to zvrtlo. I hudebně. Olos volil k uzoufání pomalá tempa, setrvával u nevýrazné dynamiky a mezery mezi hudebními čísly a mluvenými částmi beznadějně rozbíjely strukturu opery. Kvintet pašeráků se rozpadal. Jediným osvěžením byla gradace úvodu k 2. dějství v krčmě s postupně narůstajícím accellerandem do rozjařené zábavy.

Z Carmen se v podání Ataly Schöck přes její plný a temný mezzosoprán vyklubala spíše unavená tuctová paní, jejíž seguidilla se vyčerpá utrmáceným položením nohou na stůl, z tance pro Josého zůstane u povlávání sukně (kastaněty rytmicky nepřesně znějí z orchestru), než si mu z nedostatku jiného nápadu a spíše z povinnosti a opatrnicky sedne obkročmo na jeho stehna. Jakoby tato Carmen mezi pašeráky zběhla ze školy, kde byla přísnou neoblíbenou učitelkou v době, kdy se žáci ještě mohli fackovat. Facku nakonec uštědří v závěru i „neposlušnému“ Josému, ostatně v brněnské inscenaci je od začátku za nemehlo, otloukánka, bažanta vysmívaného dokonce řadovými vojáky. Režisérem Tomášem Pilařem avizovaný výklad Carmen skrze rozklad osobnosti Josého tak ztrácel své východisko. A slouží ke cti Lucianovi Mastrovi, že dokázal naplnit emocemi alespoň Josého „květinovou“ árii.

Carmen. Janáčkova opera NdB

Čím vlastně dostával do varu své fanoušky stroze neúčastný Escamillo, zůstalo nejasné – působil spíše jako úřednicky spořádaný manažer než smělý torero. Po excelentních výkonech z poslední doby Svatopluk Sem nezachránil roli ani pěvecky, když ho zrazovaly ne zcela vyrovnané rejstříky. A Daniela Straková-Šedrlová, dlouholetá a spolehlivá opora brněnského ansámblu, mimo jiné vynikající dojemná Pucciniho Liù, už přece jen není typem pro Micaëlu, ani po pěvecké stránce.

Carmen. Janáčkova opera NdB

Režisérem Tomáše Pilařem a výtvarníkem Alešem Valáškem na začátku nastolený realismus postupně erodoval směskou nesourodých a matoucích řešení, která se zdála sloužit spíše vnějším vizuálním efektům než obohacování smyslu inscenace. Zahrávat si v Carmen s 40. lety 20. století jen proto, že se inscenátorům výtvarně líbila móda a účesy této doby, a ponechat zcela stranou masakry občanské války a diktátora Franca, je povrchní a necitlivé zneužití historie. (V diktatuře by navíc bylo nemyslitelné, aby v kasárnách, resp. policejní strážnici, panovala tak uvolněná atmosféra, o pašerácích nemluvě.) Podobně marnotratné zacházení s tabákovými listy, které dělnice rozhazují ze svých bedniček po zemi a pak se jich na jeviště dokonce snese celá záplava, svědčí spíše jen o „designovém“ použití motivu tabákových listů, než o pochopení jejich významu. Na fotkách vypadají dobře.

Následovalo skládání různých režijních postupů „ber kde ber“ od zpomalených pohybů přes spartakiádní secvičnou, od zpívání árií na stole po promítání filmu s koridou při Escamillově árii. Došlo i na protisvětla - při nástupu pašeráků, kterým tak nebylo vidět do tváře, fungovala při příchodu do koridy už byla jen nezdůvodněnou stínohrou.

Způsob, jaký předepsal Bizet se svými libretisty pro některé situace, brněnským inscenátorům zřejmě překážel – a to se hrálo z verze Richarda Langham-Smithe, který se snažil co nejvíce zohlednit Bizetovy skladatelské záměry při prvním uvedení v Paříži roku 1875. Carmen neuteče tak, že povalí Josého, jak se několikrát v libretu zdůrazňuje, ale ze služebny volně odkráčí a odjede na kole, které tam – jaká náhoda - zrovna stojí připravené, a vrávorá na něm tak, že málem přitom přejede část sboru. Když se svalovci z bandy podloudníků vrhnou na vzpouzejícího se Zunigu, klidně mu nechají v ruce revolver. A úplně ztratilo smysl Escamillovo poděkování Carmen za záchranu života, protože v tu chvíli se José svíjí v bolestech, jak ho Escamillovi bodygardi pěstmi zbouchali do břicha. A průvod před vstupem do koridy místo městské honorace a různých kategorií toreros obstaralo několik neumělých salt, muži v kápích inkvizice či ku-klux-klanu a kašírované hlavy býků.

Ani případná ambice inscenátorů hrát Carmen za každou cenu jinak, není až tak originální. Rozhodně ani u nás už dávno neplatí, že Carmen je stereotypně svůdná a proradná španělská cikánka, kterou ovšem bez vymýšlení různých schválnosti proti partituře s takovou divadelní imaginací a zároveň pokorou vystihl blahé paměti Jozef Bednárik v Národním divadle. Zuzana Dunajčanová byla v ostravské inscenaci živočišně divoká, vášnivá a nezkrotná, ale i lascívně vyzývavá žena, před kterou není úniku. Marlene Lichtenberg v liberecké inscenaci ztvárnila Carmen jako chladně vypočítavou mrchu, která dobře ví, co na chlapy zabírá, drží si však tělesný odstup. V Olomouci s Carmen nastartovala svou kariéru tehdy mladičká talentovaná Barbora Polášková – na první pohled vypadala jako půvabné neviňátko, kočička, která však uměla nejen vystrčit, ale pořádně zatnout drápky, když nebylo po jejím. A v budějovické inscenaci Jana Kališová dodala jednání Carmen motivaci, která vycházela z její minulosti týrané a zneužívané holčičky násilím prodané mafiánskému obchodníkovi, který ji nutil tančit po hospodách. A to neumluvíme třeba o syrové sexuálně explicitní inscenaci Calixta Bieita z Barcelony, kde nejrůznější „týpci“ jezdí v otřískaných autech a demolují vše, co jim přijde pod ruku.

Brněnská inscenace Carmen ztroskotala na povrchní a nepropracované režijní i hudební koncepci. Postrádala to podstatné – uvěřitelnost silného příběhu a podmanivost hudby.

Inspirace na dny příští

Georg Friedrich Händel: Mesiáš HWV 56. Marie-Sophie Pollak – soprán, Raffaele Pe – alt, Krystian Adam – tenor, Benoit Arnould – bas. Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks. Rudolfinum, úterý 22. března 2016 19:30 h.

Bohuslav Martinů: Juliette (Snář). Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie a scéna Zuzana Gilhuus, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Radim Vizváry, dramaturgie Beno Blachut. Juliette: Maria Kobielska / Alžběta Poláčková, Michel: Peter Berger / Jaroslav Březina, Komisař | Listonoš | Lesní hlídač | Strojvedoucí: Ondřej Koplík / Ondrej Šaling a další. Sbor a orchestr Národního divadla. Historická budova Národního divadla v Praze, premiéry 24. a 25. března 2016.

Ceny Thálie 2015 – vyhlášení. Historická budova Národního divadla v Praze, sobota 26. března 2016 20:00 h., přímý přenos na ČT 1.

Johann Joseph Fux: La Deposizione dalla Croce di Gesú Cristo Salvator Nostro (Snětí z kříže Ježíše Krista našeho Spasitele). Componimento Sacro o dvou částech pro sóla, sbor a orchestr na slova Clauda Pasquinia. Zpívají Dorothea Röschmann (Maria Vergine), Soile Sokoski (Maria Maddalena), Derek Lee Ragin (Giovanni Apostolo), Franz-Josef Selig (Nicodemo) a chlapecký a mužský sbor St. Florianer Sängerknaben, sbormistr Franz Farnberger, hraje Wiener Akademie, řídí Martin Haselböck. - Stabat Mater. Kantáta pro vokálně-instrumentální soubor. Zpívá a hraje Armonico Tributo Austria, umělecký vedoucí Lorenz Duftschmid. Připravil Radek Menoušek. Uvádí Vojtěch Babka. Český rozhlas 3 Vltava, sobota 26. března 2016 20:00 h.