Můžeme si v naší malé zemi myslet o těchto přehlídkách cokoliv. Můžeme opakovaně ohrnovat nos, můžeme pronášet něco o jejich komerčnosti – a můžeme mít v něčem klidně i pravdu.
Faktem však může být, že současný model provozu „západního“ umění, jeho pamět apod. je narcistně, až s incestní obsesí do sebe uzavřená entita. Je pak opravdu obtížné přesvědčovat kurátory, teoretiky, kritiky, galeristy, že i mimo jejich rozlišovací teritorium, hranice vlivu, vzniká občas něco nečekaného a kvalitního.
Jiří David odhalil nový objekt: (Ne)pomník J. W. Goethe |
Mimochodem, neexistuje žádná relevantní kvalitativní úměra mezi takzvaně nekomerčníma komerčním uměním. V obou oblastech existují „tuny šuntu“ a jen vmenšině to progresivní, nečekané, hodnotné, či dokonce experimentální. Existují však úměrně mnohé strategie, které manipulují míněním vždy ve svůj momentální prospěch a tím své okolí přesvědčují o vlastní nezaměnitelné důležitosti a autenticitě.
FriezeNY 2016 prezentuje kolem 190 poměrně i hodně známých soukromých galerií a jen žalostné minimum jich je mimo výše uvedené území (teritoriální i mentální). Umělci z Čech jsou zde tak pouze dva a charakteristická je i skutečnost, že je nereprezentuje žádný český galerista.
Galerie P 420 z Bologne představuje Milana Grygara (letos mu bude 90 let). Jsou tu jeho proslulé akustické kresby z 60. let – jejich součástí je i záznam zvuku. Dále zvukoplastické kresby ze 70. let a filmový záznam Živé kresby. Prezentace je to sugestivní, neokázalá, i když ne falešně skromná.
Překáží a kazí kompozici. Goetheho netradiční pomník musí pryč, rozhodlo město |
Druhým umělcem z Čech na tomto světovém prestižním artfairu se díky varšavské galerii Le Guern stala má osoba. Člověk by jistě neměl psát o sobě, ale pokud vím, žádná česká adekvátní média či český kritik se do New Yorku letos nevypravili. Tak se omlouvám.
Polská galerie Le Guern už neodmyslitelně patří mezi ty subjekty, které nerezignovaly na onu výše uvedenou uzavřenost umění „Západu“, ale naopak se cílevědomě, kromě své výstavní činnosti, pravidelně zúčastňuje několika důležitých veletrhů umění po světě. V tomto kontextu je nezbytné připomenout, že to není žádná levná štrapáce.
Například účast v NYC přijde evropského galeristu cca na půl milionu korun. Navíc si v žádném případě svou zdejší galerijní přítomnost nemůžete jednoduše, i kdybyste na to měli, koupit. Existují totiž přísná kritéria (jistě nejen kvalitativní!) výběru. I když tedy vše máte, nikdo vám s absolutní jistotou nezaručí, že se jakkoliv uplatní to, co prezentujete, v nějaké zajímavé sbírce apod. Pokud však takto v několika letech vyjdete „naprázdno“, je těžké nebýt zahořklý a neúprosně rezignujete a proklejete celý zkažený „Západ“ s jeho uzavřeností, klientelismem, s jeho arogantní povýšeností atd.
„Moje“ Le Guern zatím nepropadla této malomyslnosti, a dokonce se začíná prosazovat. Nejde to však hned, je to dlouhodobá, úmorná práce. Tak se mohly mé fotografie z projektu Hidden Image z FriezeNY, které Le Guern do New Yorku přivezla, dostat do zajímavé sbírky v Bostonu a o mé věci projevilo zájem i oddělení fotografie newyorského Muzea moderního umění.
Na FriezeNY se přece jen jedna galerie z Čech objevila, a to již tradičně Hunt Kastner Gallery, tentokrát ovšem s egyptským umělcem Basimem Magdym. Procházel jsem letošní FriezeNY několikrát a mohu jen potvrdit svou snad již zkušenost, že je již hodně obtížné překvapit náš svět uměleckých insiderů něčím neočekávatelným. Na druhou stranu to ještě stále není jen pouhá „kapitalistická“ sešlost, která pomalu degeneruje svým bohatstvím, svou odtržeností od světa „běžných“ lidí, mimochodem těch, co v zástupech stále ještě na tyto akce chodí.
Budu tak doufat, sice bez iluzí, že umění jistě svět nezmění, nenapraví, a to ani například svými neúprosnými politicko-aktivistickými komentáři „nekomoditních“ forem, ale ani ho nebude jen esteticky okrašlovat, hladit po srsti skrze „klasické“ formy zobrazování, ale že náš svět prožitků zároveň nezahltí marností smyslů
