Náš film do Varů nechtěli poslat, vzpomíná režisér Rodinného štěstí

LN: Pomohl úspěch ve Varech dalšímu životu Rodinného štěstí?
Samozřejmě. Odstartovala tím jeho mezinárodní kariéra. Ještě ve Varech jsme dostali řadu pozvání na další festivaly – film se hrál na nejméně padesáti přehlídkách, od těch velkých až po regionální. Další důležitá věc je, že film měl velký ohlas v Maďarsku, v letošním roce je to „ten“ maďarský film a i za to vděčíme mimo jiné karlovarskému festivalu. Kdyby byl film dobrý, ale nebyla by na něj soustředěná pozornost, bylo by to k ničemu.

LN: Rodina a její krize jsou odvěké téma. Vám se povedlo je předvést v dost specifické a zároveň obecně platné podobě...
Přihodila se zvláštní věc, že se člověk, který rozhoduje o účasti maďarských filmů na mezinárodních festivalech, rozhodl, že tento film do Varů nepošle. Se zdůvodněním v tom smyslu, že to je taková přízemní, do sebe zahleděná záležitost, která zajímá jen Hajduovu rodinu. Pak tu byli lidé, kteří byli filmu více nakloněni a říkali: Není to špatné, ale může to zajímat jen nějaké intelektuály z Budapešti. Další hodnocení bylo takové, že to zobrazuje hodně z maďarského ducha, ale že v zahraničí to nikomu nic neřekne. A když měl film úspěch ve Varech, řeklo se: No jo, je to takový středovýchodoevropský film. Když teď Američané koupili práva na remake, můžeme snad už opravdu prohlásit, že i když existují místní specifika, základní věci promlouvají opravdu univerzálně a fungují na celém světě stejně.

LN: Je Rodinné štěstí osobní v tom smyslu, že zrcadlí vaši skutečnou situaci? Mohou se v něm třeba poznat vaši skuteční příbuzní?
Ne ne. Může to být matoucí, protože herečka, která hraje mou ženu, je opravdu moje žena, hrají tam i naše děti a naši přátelé. Může vzniknout dojem, že se jedná o náš konkrétní život. Ale mnohem blíže realitě jsou Bílé dlaně. Když jsme připravovali Rodinné štěstí, nejprve jako divadelní představení, povídali jsme si o různých lidech, ať už to byli přátelé, příbuzní, známí, jací jsou, jak si počínají v různých situacích. Postavy ve filmu jsou vytvořeny z mnoha různých součástí a vrstev. Jednou z těch vrstev jsme samozřejmě i my. Na zdech bytu, kde jsme točili, je vidět celý náš život. Naše fotografie, filmové plakáty... Takže intimní sféra do filmu samozřejmě proniká. Je tam řada problémů, které se týkají i nás.

LN: Obsazení rodinných příslušníků a natáčení ve vlastním bytě byly více umělecký záměr, nebo úsporné opatření?
Je to prostředek k tomu, abychom věci, o které se v Rodinném štěstí jedná, podali co nejvěrohodněji. A zároveň jsme ani nic jiného dělat nemohli, protože jsme na film neměli skoro žádné peníze, třeba na to, abychom si pronajali jiný byt jako lokaci.

LN: Skutečně jste v bytě zároveň natáčeli i bydleli?
Točili jsme čtrnáct dní, což naštěstí není zase tak dlouho a dá se to vydržet. Štáb byl velmi malý, na place bylo tak třináct až patnáct lidí. Určité části bytu musely být vždycky absolutně v pořádku, protože byly v záběru. Takže naprostý chaos v bytě být nemohl. Fakt je, že když jsem ráno šel do koupelny, v rohu stála lampa a ve vaně stativ a často u nás i přespávali další lidé...

LN: Na filmu se podílelo třináct různých kameramanů. Proč jste se tak rozhodl? A jak to ovlivnilo podobu filmu?
Ty kameramany jsem rok učil na Metropolitní univerzitě v Budapešti a během kurzu jsme probírali právě to, jakým způsobem se dá věrohodně natočit scéna, kde jsou všehovšudy dva tři lidé. Když jsme se pak rozhodli, že z divadelní podoby Rodinného štěstí uděláme film, nechtěl jsem vybrat jen jednoho z těch třinácti kluků, protože by to pedagogicky nebylo fér. Každý dostal jednu nebo dvě scény a měli jsme určena některá pevná pravidla, v jejichž rámci pak měli svobodu. Bylo třeba dáno, že nebudeme svítit, nýbrž používat přirozené světlo, ale nejdůležitější bylo, aby jim všem takzvaně přecvakl vypínač v mozku v tom smyslu, aby se kamera nesoustředila na to, že bude komponovat obrázky, ale aby se soustředila na lidi a na vztahy mezi nimi.

Křišťálový glóbus za snímek Rodinné štěstí převzal režisér Szabolcs Hajdu.

Z filmu Rodinné štěstí (režie Szabolcs Hajdu)

LN: Ve filmu hraje významnou roli téma opuštění rodné země– jedna z rodin se předčasně vrací do Maďarska z neúspěšného pobytu ve Skotsku. Je to váš komentář k všudypřítomnému tématu migrace?
Každé velké abstraktní společenské téma, které kolem sebe máme, se ve filmu objevuje jen do té míry, do jaké je přítomno v našich skutečných životech. My, naše rodina, jsme opravdu opustili Maďarsko a žili jsme nějakou dobu v Americe. Můj bratr tam dodnes žije s celou svou rodinou. Bratr mé ženy žije se svou rodinou v Belgii. Za poslední roky odešla spousta našich dobrých přátel do zahraničí a někteří se zase vrátili tak jako my. Já z toho nemohu vyvozovat nějaké dalekosáhlé závěry, mohu jenom vyprávět drobné příběhy.

Pokud jde o uprchlíky přicházející do Maďarska, tam skoro žádnou osobní zkušenost nemám, proto o nich nemůžu ve filmu mluvit. Moje osobní zkušenost je jedině taková, že když se naše rodina vracela ze Srbska, museli jsme dlouho stát na hranici. A jak jsme tam tak seděli a hádali se kvůli nějaké pitomosti, pozoroval jsem, jak z kukuřičného pole vychází nějaký člověk s igelitkami a míří do improvizovaného azylového centra. Byl to zvláštní zážitek, ale je to taky veškerá moje osobní zkušenost s uprchlíky. Jedině tohle bych mohl věrohodně zobrazit.

LN: V Maďarsku ani v Česku sice často nemáme osobní zkušenost s uprchlíky, zato máme zcela reálnou zkušenost se strachem z uprchlíků. Není zčásti vyvolán právě tím, že ty skutečné lidi nepotkáváme?
Mimo jiné ano. Ale například, když pojedete z Debrecínu do padesát kilometrů vzdálené Nyíregyházy a tam přijdete na nádraží, začnete se prostě bát. Jistě, strach je vzbuzován často něčím neznámým, něčím, vůči čemu máme předsudky, z toho pak vzniká spirála negace. Náš film je o tom, co se stane, když se věci říkají. Kdyby si s někým z nich člověk mohl sednout a popovídat o jeho situaci, bylo by to jiné. Mohlo by dojít ke konfliktu, ale nebyl by to konflikt domněnek.