Na tom není nic samo o sobě výjimečného. Zajímavé však je, že Prodi po sobě zanechává generační vakuum. Panuje shoda, že pro život člověka i politika jsou určující zásadní zážitky z mládí. A s Prodiho odchodem se tato zážitková rovina výrazně posunuje – přeskakuje válku, poválečnou obnovu i přelomový rok 1968 a usazuje se v rozostřených sedmdesátých letech.
Nelze z toho dělat jasné závěry, ale je dobré si to uvědomit a s tím vědomím posuzovat evropskou politiku a její vize.
Do důchodu s Gottem Romano Prodi je posledním evropským lídrem narozeným ještě před válkou (9. srpna 1939, čtyři týdny po Karlu Gottovi). Kdo je tedy jeho nástupcem, novým doyenem? Právě tady je velký posun. Pokud si odmyslíme nového kyperského prezidenta Christofiase, který coby jediný komunista a jediný šedesátník (narozený 1946) působí mezi evropskými lídry spíše jako maskot, novým doyenem je britský premiér Gordon Brown. Všichni ostatní jsou mladší, juniorem je bulharský premiér Stanišev (1966), takže Mirek Topolánek představuje spíše starší průměr.
Brown, narozený 20. února 1951, znamená vůči Prodimu omlazovací posun o dvanáct let. Pro člověka zvyklého na šedesátníky, sedmdesátníky, ba osmdesátníky v roli státníků a lídrů, je trochu šokující, uvědomíli si, že doyenu Brownovi je teprve 57 let! Státníka v tomto věku jsme přece pokládali za spíše mladší průměr, a teď ho vidíme jako stařešinu.
Jenže tady nejde o zápisy do Guinnessovy knihy rekordů, ale o zmíněné zážitky utvářející život, názory a postoje. Jak se posouvají s touto generační změnou?
Dávno pryč je generace válečníků a obnovitelů Evropy, která formující zážitky sama vytvářela. Dnes působí až neuvěřitelně, že Churchill, de Gaulle či Adenauer stáli v čele velmocí až do své osmdesátky, či ještě déle.
V důchodu ještě žije generace vůdců, kteří formující zážitky alespoň zprostředkovávali. Ryzím příkladem je Helmut Kohl, německý kancléř, který s oblibou hovořil o „milosti pozdního narození“. Coby ročník 1930 mohl i tento stočtyřicetikilový obr vzpomínat na to, že na konci války poznal, co je to hlad, aniž by působil směšně. Všechny vize, které uskutečňoval, byly jeho mladistvými zážitky podmíněny. Sjednocování Německa nazíral jako druhou stranu téže mince – sjednocování Evropy.
Generační i zážitkový posun se projevil názorně ve Francii. Kohlův souputník Francois Mitterrand (1916–1996) zažil vlastní koketerii s kolaborantskou vládou ve Vichy, ale pak i partyzánský odboj proti německé okupaci. Jeho nástupce Jacques Chirac (1932) naopak sám jako voják nasazený v Alžírsku partyzány potlačoval. A Nicolas Sarkozy (1955) nezažil nejenom už nic z této historie, ale neovlivnil ho ani rok 1968 – tedy ovlivnil, ale tak, že se proti „osmašedesátníkům“ vymezuje, ba s nimi po klausovsku bojuje.
Proč máme rádi Obamu Ze současného generačního posunu lze zatím vyvodit pouze jedno. Generace osmašedesátníků, o níž se ještě před deseti lety předpokládalo, že převezme otěže ve značné části Evropy, vytvořila vládu pouze v Německu v letech 1998–2005 (Schröder–Fischer). Dnes už její zástupce mezi evropskými lídry prakticky nenajdeme. Buď odešli z politiky, či jsou „pod kontrolou“ jako třeba Sarkozyho ministr zahraničí Bernard Kouchner a jeho opora mezi intelektuály André Glucksmann.
Evropa je teď v podobné situaci jako Amerika, když odcházela generace vůdců utvářená osobním prožitkem Rooseveltova Nového údělu. Prodi, podobně jako američtí prezidenti až po Bushe staršího, vyrůstal v době, kdy mír, sytost a dostatek nebyly samozřejmostí. A teprve, když byly tyto nezbytné potřeby naplněny, noví lídři se začali zajímat o naplňování potřeb zbytných.
Určující životní zážitky Browna, Merkelové, Sarkozyho, Topolánka, Tuska či Zapatera nelze převést na jeden společný jmenovatel, ale lze říci, že nejsou existenční a ideologické. Svým způsobem to vynikne ve srovnání se současnou Amerikou a jejími, generačně rozvrstvenými kandidáty. John McCain (1936) bojoval ve Vietnamu. Hillary Clintonová (1947) patří ke generaci osmašedesátníků, která proti této válce protestovala. A Baracku Obamovi (1961) mohla být ta válka vcelku ukradená, podobně jako v Evropě Sarkozymu, Topolánkovi či Merkelové. Možná i zde se částečně skrývá klíč k Obamově evropské popularitě.
Nečekejme od vůdců této generace nějaké velké vize, jsou to lidé manažerských postupů se všemi plusy a minusy, které to přináší. Životní dráha vizí a ideologií tvoří jakousi sinusoidu. Prodiho odchod naznačuje, že jsme na její sestupné části.
