Většinoví Gruzíni se bezesporu nechovali k menšinovým Osetincům, kteří navíc dělali problémy, s pochopením a s grácií - jak už to tak bývá. Po pokusu vyřešit silou separatistické snahy Jižní Osetie, podporované strategickými zájmy Ruska, mělo přece mezinárodní společenství celou řadu nástrojů, jak přinutit Tbilisi věci co možná spravedlivě urovnat. Jenže snaha vyřešit spory mezi kavkazskými národy by byla v přímém rozporu se zájmy Moskvy, která se léta naopak snaží tento region destabilizovat a následně jej ovládnout (viz Moskvou rozvrácené a pak brutálně pacifikované Čečensko, kde zahynulo dvě stě tisíc lidí a kde ruské síly zničily hlavní město Groznyj).
Kreml tak doslova skočil po příležitosti, kterou mu nabídl Saakašvili, a na Gruzii okamžitě zaútočil, aby nepropásl svou šanci - údajná ochrana osetinské menšiny byla přitom podobná záminka, jako byla pro Hitlera „ochrana“ sudetských Němců záminka k rozbití předválečné ČSR. A to je celý problém věci - ne že jsou Rusové snad zloduši a Gruzíni naopak, jak se tento primitivní pohled snažil české veřejnosti podsunout Václav Klaus.
Pavel Máša ale čtenáře nabádá, aby měli pochopení pro údajné ruské fobie, podle kterých pokrytecký Západ měří Rusku dvojím metrem, a v této souvislosti připomíná, že Kreml dostal „ospravedlnění“ pro svůj útok na Gruzii v postupu mezinárodního společenství v Kosovu.
Nehorázné srovnání
Svůj text pak Máša korunuje zvoláním, že jediný Václav Klaus, v té pokrytecké reakci Západu na konflikt v Gruzii, je schopen zaujmout idealistický postoj: „Prezident Klaus se tak stal v hejnu většiny kolegů bílou vránou, která se pokouší najít ukotvení politiky v hledání pravdy.“ Srovnávat Osetii a Rusko s Kosovem a s mezinárodním společenstvím je - právě s poukazem na údajný idealistický pohled na věci - obzvláštní nehoráznost. Západ neměl a nemá v Kosovu žádné ekonomické či jiné zájmy. Vojenské angažování Západu na Balkáně včetně uznání samostatnosti Kosova můžeme kritizovat ze všech možných stran, ale nemůžeme přitom popřít, že to byla právě idealistická akce par excellence, které se lidé typu Václava Klause od začátku vysmívali. Rusko ale zaútočilo na krátce trvající svébytnost Gruzie ze zcela opačných pohnutek a příčin: v duchu svých imperiálních tradic jako na neposlušnou gubernii ve snaze získat zpět kontrolu nad tímto důležitým územím, přes které vedou tranzity strategických surovin.
Pokud se Pavel Máša pokouší hledat „pravdu“ o konfliktu v Gruzii spolu s Václavem Klausem, tak je nutno dodat, že to je pravda sítě kagébáků, která má dnešní Rusko v pronájmu a která se všemožně snaží oživit staronové imperiální ambice Moskvy.
Kreml tak doslova skočil po příležitosti, kterou mu nabídl Saakašvili, a na Gruzii okamžitě zaútočil, aby nepropásl svou šanci - údajná ochrana osetinské menšiny byla přitom podobná záminka, jako byla pro Hitlera „ochrana“ sudetských Němců záminka k rozbití předválečné ČSR. A to je celý problém věci - ne že jsou Rusové snad zloduši a Gruzíni naopak, jak se tento primitivní pohled snažil české veřejnosti podsunout Václav Klaus.
Pavel Máša ale čtenáře nabádá, aby měli pochopení pro údajné ruské fobie, podle kterých pokrytecký Západ měří Rusku dvojím metrem, a v této souvislosti připomíná, že Kreml dostal „ospravedlnění“ pro svůj útok na Gruzii v postupu mezinárodního společenství v Kosovu.
Nehorázné srovnání
Svůj text pak Máša korunuje zvoláním, že jediný Václav Klaus, v té pokrytecké reakci Západu na konflikt v Gruzii, je schopen zaujmout idealistický postoj: „Prezident Klaus se tak stal v hejnu většiny kolegů bílou vránou, která se pokouší najít ukotvení politiky v hledání pravdy.“ Srovnávat Osetii a Rusko s Kosovem a s mezinárodním společenstvím je - právě s poukazem na údajný idealistický pohled na věci - obzvláštní nehoráznost. Západ neměl a nemá v Kosovu žádné ekonomické či jiné zájmy. Vojenské angažování Západu na Balkáně včetně uznání samostatnosti Kosova můžeme kritizovat ze všech možných stran, ale nemůžeme přitom popřít, že to byla právě idealistická akce par excellence, které se lidé typu Václava Klause od začátku vysmívali. Rusko ale zaútočilo na krátce trvající svébytnost Gruzie ze zcela opačných pohnutek a příčin: v duchu svých imperiálních tradic jako na neposlušnou gubernii ve snaze získat zpět kontrolu nad tímto důležitým územím, přes které vedou tranzity strategických surovin.
Pokud se Pavel Máša pokouší hledat „pravdu“ o konfliktu v Gruzii spolu s Václavem Klausem, tak je nutno dodat, že to je pravda sítě kagébáků, která má dnešní Rusko v pronájmu a která se všemožně snaží oživit staronové imperiální ambice Moskvy.