Ruský parlament se včera jednohlasně vyslovil pro uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie a jistojistě tak poskytl další ideologickou munici k protiruským atakům v západních médiích. Podle jejich autorů totiž eurasijská mocnost svou podporou dvou malých národů žijících na gruzínském území dokazuje svůj „imperiální hlad“ a agresivní záměry. Na druhou stranu jednání ruských zákonodárců jen potvrdilo názor českého prezidenta Václava Klause, že Rusko „získalo silné ospravedlnění pro svou akci“ v Gruzii kvůli postupu mezinárodního společenství, které podpořilo separatisty v Kosovu.
Toto srovnání je zcela logické. Pokud Rusko skutečně nezávislost dvou malých republik uzná, postaví tím ostatní státy před podobně obtížnou volbu, jakou bylo rozhodování v případě Kosova.
A není pochyb o tom, že konečný výsledek předurčí vztah toho kterého státu k významným mocnostem, nikoliv k uznání jednoho z politických principů, který v tomto případě Václav Klaus hájí - pravdy.
Pokračování na straně 8
Dokončení ze strany 1
„Není možné lhát sobě a veřejnosti. Je to nejenom pokrytecké, ale ze všech hledisek i velmi nebezpečné,“ napsal český prezident v eseji, kterým popudil mnohé vládní činitele s Mirkem Topolánkem v čele. Vysloužil si za to sice až obvinění z rusofilství, ale na podstatu věci vlastně nikdo nereagoval. Natož aby se politici zabývali tak odtažitým problémem, jako je těžká situace Abchazců a Osetinců. Ti neuvidí ze sto padesáti milionů české pomoci ani korunu.
Hledání pravdy tak českému publiku stále zprostředkovává především gruzínský prezident Michail Saakašvili. Ten vyjádřil svůj postoj pohrdavou rétorickou otázkou v rozhovoru pro francouzský list Libération: „Kdo jsou to ti Abchazci a Osetinci?“ Následovalo obvyklé obvinění Ruska z toho, že na místech, kde vlastně nikdo nežije, si buduje své základny. Je to podobná lež jako Saakašviliho tvrzení, že za zkázu osetinské metropole Cchinvali může ruská armáda. Výrok ministra zahraničí Karla Schwarzenberga pro LN, „že byla gruzínská reakce chybná, o tom není pochyby. Ale že se ty provokace ze strany Ruska stupňovaly, je také pravda...“, je jen obcházení podstaty problému, nikoliv upřímná snaha o rozpoznání jeho příčin.
Pocity hrůzy, které ve sklepních skrýších prožívali obyvatelé Cchinvali v době gruzínského ostřelování jejich města raketami Grad a následně pak tanky T-54 a dalšími obrněnci, v Česku vlastně nezprostředkovala žádná objektivní reportáž. Není pak divu, že jen málokdo zde může pochopit, že Osetinci již se státem, jehož armáda je masakrovala, skutečně svůj další osud spojovat nemohou. Tím spíš, když „jejich“ prezident otevřeně přiznává, že „tu chybu (zásah v Osetii) jsem udělal, protože jsem si myslel, že k hlavnímu útoku dojde v Abcházii“. Nad tímto uvažováním zůstává rozum stát.
Nepochopitelný je i laxní postoj rozhodujících mocností Evropské unie. Německá kancléřka Angela Merkelová se omezila podle německého tisku na to, že si z amerického prezidenta George W. Bushe pravidelně utahovala kvůli jeho bezvýhradné podpoře „nevypočitatelného“ Saakašviliho. A Francouzi témuž nepředvídatelnému muži svým diplomatickým zásahem v době války k jeho velké radosti „poskytli čas na přeskupení sil“. „To bylo maximum, co mohl (francouzský prezident Nicolas Sarkozy) udělat,“ upřesnil Gruzín.
Velký hřích západní politiky Na gruzínském příkladě lze mimořádně dobře demonstrovat jeden z velkých hříchů západní politiky, kterou je pokrytectví či „dvojí standardy“, jak hlásá Moskva. Seznam přinejmenším právně pochybných akcí Spojených států do zásahu v Grenadě před pětadvaceti lety až po Kosovo a Irák, kterým operuje ruská diplomacie, sice nikoho neohromuje, ale pádný argument jistě představuje. Potíž je v tom, že i v tomto případě se úvahy západních vlád řídí podle cynického římského úsloví „co je dovoleno Iovovi, není dovoleno volovi“. A teď se diví, že Rusové se odmítají za volky pokládat.
Prezident Klaus se tak stal v hejnu většiny kolegů bílou vránou, která se pokouší najít ukotvení politiky v hledání pravdy. „Můj pohled na události na Kavkaze je totálně antipragmatický, to je pohled vysoce ideový a vysoce idealistický,“ řekl v této souvislosti. Podobný idealismus bývá ve světě politiky trestán - v našem případě minimálně antiklausovským stmelením řad vládních volků. Pokračovat po tragédii v Cchinvali v podpoře gruzínských aspirací na vstup do NATO je z jejich strany do nebe volající hra s ohněm, ale svému spojeneckému „pragmatismu“ zůstali věrni. Domnívat se, že pro českou vládu bude případná žádost dvou kavkazských národů o uznání nezávislosti důvodem, aby svou pozici alespoň důkladně zdůvodnila, je bohužel marné.
„Desítky roků někteří z nás varují před pošetilostí šlapat Rusům na nohy a vysmívat se jim do ksichtu. Kuřata demokratického imperialismu se nyní vrátila domů na hřad -v Tbilisi,“ napsal bývalý poradce amerických republikánských prezidentů Patrick J. Buchanan v článku, který český prezident s jistě velkým zadostiučiněním umístil na svůj web. Smutné na tomto oprávněném soudu je jen to, že ani v Tbilisi ani například v podobně postiženém Kyjevě bojovně naladěná kuřátka ve své klauzuře dlouho nevydrží. A lhát se bude dál.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| PAVEL MÁŠA, novinář
