Stála jsem tehdy, koncem srpna 1999 pár hodin u závory před tou nejspořádanější vesnicí v bývalém SSSR, aby mi skupina vousáčů – strážců obce oznámila, že mne dovnitř nepustí. Jela jsem dál. Na frontě jsem dva dny poté najela na obrněném transportéru na minu, viděla umírat mladé vojáky, pak v Čečensku, udělala rozhovor s vůdcem vzbouřenců Šamilem Basajevem a Arabem Chattábem. Prostě následovaly události, které zastínily návštěvu Karamachi.
V roce 2000 jsem propadla poněkud hlubší depresi a pocitu beznaděje ze své marné práce. O válce na Kavkaze jsem psala již šestým rokem, a články se začaly podobat jako vejce vejci. V redakcích už byli vybíraví a jen tak nějaký masakr nechtěli. Mediální hodnota neštěstí klesla na bod mrazu. Představovala jsem si před spaním noviny s mými články o masových hrobech plných dětských kostřiček, jak si je čtenář prohlíží na WC, nebo při tom jí párek s hořčicí… a moji stať přeskočí. Pak noviny zmuchlá a použije…. Nic mi nepřipadalo tak marné, jako psát o lidských tragédiích.
Vloni na jaře mi z Rakouska přišlo předvolání k soudu. Měla jsem svědčit v kauze dagestánské rodiny Zubaira Sungurova . V Rusku ho mučili, pronásledovali, unesli mu dceru a hrozili vyvražděním celé rodiny. Utekl v roce 2003 nejdříve do Čech, kde mne vyhledal, a já si vzpomněla, že tu tvář a ten hlas znám. Byl to jeden ze zbojníků, kteří mne nechtěli pustit přes zatracenou závoru do Karamachi. V Čechách azyl nedostal. Proplížil se i s ženou a třemi dětmi do Rakouska. Taky mu tady nevěřili. A tak si mne pozvali jako svědka. Nejdříve do Salzburgu. Vypověděla jsem s úsměvem, kde jsme se setkali, kdy, a co jsem tam dělala a co on… a odjela domů. Za několik měsíců přišel zoufalý mejl – Sungurovi budou nejspíš vypovězeni zpět do Ruska – i s dětmi, které se už narodily v ČR a rusky vůbec neumí. Důvodem byl údajný podvod – prý jsem si své působení v roce 1999 na Kavkaze vymyslela, abych Zubairova nasadila Rakušanům do kožichu. Soud totiž našel v německém tisku můj rozhovor s Basajevem, pořízený v Grozném a přetisknutý 5. září, v den, kdy jsem já uvedla, že jsem byla v Karamachi. "Lže", byl verdikt Rakušanů. "Nemohla být v jeden den na dvou místech vzdálených od sebe 150 kilometrů… není jediný záznam o její přítomnosti v Karamachi, žádná fotka, spousta nesrovnalostí, na nic si pořádně nepamatuje, se Sungurovem se v mnohém rozcházejí…"
Případ byl převeden do Vídně. Zubair si podřezal žíly, ale v rakouské nemocnici mi předloktí elegantně zašili. K soudu přilezl jako zpráskaný pes. Manželka ho povzbuzovala, ale věděla, že to je boj na život a na smrt. A že tohle klání je úplně poslední. Zubair se do Ruska nevrátí, i kdyby měl vyskočit z letadla.
Soudce mi přečetl přes tlumočníka závěr nižší instance, která rozhodla, že si vymýšlím. "Ctihodnosti," řekla jsem. "Je to 11 let…." Kývnul hlavou. "Data zveřejnění článků nemohou být důkazem, kdy jsem kde byla a nebyla – internet ještě nefungoval, od napsání do publikace mohla uběhnout řada dnů," nezabralo to. Sáhla jsem do desek a vyndala článek,,který moje přítelkyně po týdnu zoufalého pátrání někde vyšťourala. Bylo v něm setkání se Zubairem pospáno, ač bylo tak málo významné, že se mi nevrylo do paměti. Soudce se usmál. Vzal listy s textem ve slovenštině do ruky, a ještě před tím, než je nechal přeložit, řekl: "Myslím pane Sungurove, že můžete počítat s pozitivním výsledkem."
Ten článek byl poctivý, detaily pravdivé, ač by tehdy jen těžko někdo zkontroloval, zda si nevymýšlím. V oblasti jiní čeští novináři nebyli, fabulace by zůstaly beztrestné. Vyplatilo se nelhat. Jen tak mohlo těch pár odstavců zachránit život člověku. A mně poopravit přesvědčení o beznadějnosti novinářského konání. Jen je třeba si na výsledek někdy chvíli počkat.
