Upřímně řečeno, Zubaira ani moc neznám. Dokonce si nepamatuji, kdy jsem ho viděla poprvé. Je to malý mužík, nenápadného vzezření, temperamentní, ale to jsou skoro všichni Kavkazané. Jeho žena je milá, shovívavá a starostlivá, děti poslušné, uctivé a nemluvné. Typická dagestánská rodina. Zubair se v roce 1999 zapojil do ozbrojeného odporu islámských rebelů, kteří chtěli svrhnout zkorumpovanou, promoskevskou vládu v Dagestánu, a připojit se k Čečencům v jejich boji za nezávislost na Rusku.
Zubair si pár týdnů zaválčil, a pak přišel na to, že by raději byl prodavačem. Jenže příliš mnoho věděl a navíc, bojoví druhové měli na "zrádce" vztek. Ve stejnou dobu se na Zubaira pověsila tajná policie.
Hrozilo mu, že ho buď zavraždí fundamentalisté, třeba ho donutí stát se živou bombou, nebo si zbytek života odsedí v ruském trestaneckém táboře. Moc dlouho to ani být nemusí – životnost Kavkazanů v ruském kriminále je nicotná. Zkrátka, jediná rozumná věc, kterou mohl Zubair udělat, bylo rychle zmizet někam hodně daleko i s manželkou.. a ještě nenarozenými dětmi.
V Čechách Sungurovům azyl nedali. Tehdy mi Zubair zavolal. Byl zoufalý. Kdosi mu řekl, že jsem na Kavkaze pracovala. Když jsme se v roce 2004 sešli, ihned pochopil, že jsme se na přelomu srpna a září na vjezdu do vesnice Karamachi potkali. "Měla jste šátek na hlavě, hnědošedé šaty, kameru, vestu s mnoha kapsami a chtěla jste, abych vám zavolal velitele. Byl s vámi vousatý chlapík, ruský novinář…" Bylo to přesně tak a z novin to vyčíst nemohl. Zubair musel být jedním z mužů, kteří strážili vjezd do obce. Všichni měli zelenou pásku na čele, plnovous, maskáče a samopal. "Já si vás nepamatuji…, ale museli jsme se tehdy potkat," vybavil se mi rozhovor s mužem, který mi před lety sliboval pomoc.
Nepatrná epizoda, pár hodin, které pro mne nebyly ničím významné a málem jsem je vymazala z paměti. Pro Zubara je to ale příhoda osudová. Pro jeho děti a ženu jsem se tak stala, aniž by mne kdykoliv viděli, poslední nadějí, jedním z nejdůležitějších lidí na světě. Pro mne to vůbec nebyl příjemný pocit.
Schválila jsem Zubairovi, a to čestně přiznávám s vědomím důsledků, které to může mít, jeho cestu lesem do Rakouska. Byla zima a pochod byl extrémně těžký. V Rakousku Sungurovi azyl zatím nedostali. Soudí se o právo nevracet se do Ruska. Povolali mne jako svědka k soudu do Salzburgu. Soudkyně chtěla pouze vědět, zda Zubaira znám a zda byl v roce 1999 skutečně v Dagestánu. "Viděla jste se 4.září u obce Karamachi s panem Sungurovem?" zeptala se přísně. "Ano," odvětila jsem překotně.
Tento týden mi přišla další obsílka. Tentokrát k vídeňskému soudu. Prý jsem si vymýšlela a svou křivou výpovědí zhatila snažení Sungurových, kteří už téměř let prosí o nějakou formu pobytu v jakékoliv jiné zemi, než je Rusko. 4. září jsme se totiž podle soudců nemohli vidět, neboť v tento den německé noviny přinesly můj rozhovor s hlavním čečenským rebelem Šamilem Basajevem. A ten se uskutečnil v čečenské metropoli Grozném, zřejmě 3. září. Nemohla jsem tedy být v dagestánské obci Karamachi. Za jeden den se odtud do Grozného nedalo za války dostat.
Mají pravdu, ti rakouští pinktlich soudci. Spletla jsem se. Asi to nebylo 4. září, ale třeba 28. srpna. Je to skoro 12 let. Musím se za týden, až budu stát na lavici svědků (snad ne obžalovaných), zeptat vídeňského soudce, co dělal 2. července 2010.
