Takto by to fungovalo v ideálním světě. Jenže tam by ani neexistovala korupce. Ve skutečném světě korupčníci nesedí jak fíkusy a nečekají, až se do nich někdo trefí. Umí využívat síť předpisů tak, aby každý jejich krok byl nenapadnutelný nebo dvojznačný. Na žádném pytlíku ani bankovním převodu není napsáno „úplatek“. Klíčoví svědci mívají sami máslo na hlavě.
Policie při rozhodování o tom, co stíhat, musí volit mezi tím, co je nejdůležitější, a tím, co je nejdokazatelnější. A používat metody, jež se nám líbí v detektivkách a v mafiánských filmech, kde od začátku víme, kdo je záporný hrdina, ale zatrne nám z nich, když na ně narazíme v reálu. Ne každé vyšetřování je úspěšné, ne všechna úspěšná vyšetřování se obejdou bez vedlejších škod. Jinak by korupce nebyla takové zlo.
Právě podle těch nedostatků – podle toho, jak kolem sebe někteří politici kopou, podle obvinění, jež, byť by bylo i dokazatelné, evidentně není kardinálním problémem nákupu CASA – poznáme, že se v základech korupčního prostředí u nás cosi hýbe. Všichni od vládních stran po opoziční aktivisty volají po boji s korupcí. Tady ho mají.
