A teď skrze tu beznadějnou mrtvolnou rezatinu prorůstá zase zelená. Zázrak! chtělo by se křiknout. Láryfáry, jakýpak zázrak. Zázrak je porušení a překonání řádu kosmu, kdežto tohle je jeho potvrzení.
Ale když suchota a zázrak, je třeba vzpomenout proroka Ezechiela a jeho sedmatřicáté kapitoly o údolí suchých kostí: „Hospodin mě svým duchem vyvedl doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí a byly velice suché. I otázal se mne: Lidský synu, mohou tyto kosti ožít? (...) Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete.“
A tak se podle proroka i stalo, kosti se začaly hýbat, pokryly se masem a pak kůží, nakonec do nich vešel duch a těla ožila a stala se zas lidmi. Jak se vzápětí ukázalo, Hospodin nepředvedl tento zázrak proto, aby se kasal, jaký je velký divotvůrce a jak si dělá s přírodními procesy, co chce. Předvedl ho proto, aby prorokovým posluchačům poskytl podobenství: „Tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají, naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.“ Láryfáry, jaképak že prý zanikla naděje: „Vložím do vás svého ducha a oživnete.“
Suchá tráva, jež čerstvými stébly prorůstá, sice není zázrak, je však podobenstvím naděje lidu českému a lidu všemu. Ožít a vzpamatovat se může člověk po životní ráně i lidské společenství již zdánlivě odumřelé, ať se nazývá národem, nebo církví, nebo politickou stranou. Jde jen o jediné: o to, jestli je v něm nějaký duch.
Ne, toto podobenství nenímíněno jako poselství k předčasným volbám. Láryfáry, trochu taky.
Ožít a vzpamatovat se může člověk po životní ráně i lidské společenství již zdánlivě odumřelé. Jde jen o jediné: o to, jestli je v něm nějaký duch.
