Takto položené otázky vedou k vyhrocené polarizaci: kdo je pro sankce, působí jako hrdina a politik myslící na budoucnost (třeba ministr zemědělství Jurečka, jenž na úřadě vyvěsil ukrajinskou vlajku). Kdo se rozmýšlí, či dokonce pochybuje, je pasován v lepším případě na zosobnění appeasementu, v horším přímo na zbabělce.
Ale tu otázku lze položit i jinak. Co má být cílem sankcí proti Putinově Rusku? To je složitější. Je-li cílem morální upevnění Západu, pocit morálního vítězství či morálního majáku, nechť se sankce vyhlásí. Ale je-li cílem minimalizovat škody, udržet alespoň nějakou úroveň komunikace Západu s Východem, sankce mohou přinést víc škody než užitku.
To není obhajoba Putina, jen obhajoba racionality před morálním gestem. Rusko doložilo, že jde-li mu o výsostný zájem, žádné škody na ekonomice či pověsti nejsou dost velké na to, aby ten zájem zastavily. Moskva investovala 50 miliard dolarů (bilion korun) do olympiády v Soči, aby zlepšila svůj obraz ve světě. Teď obratem ruky přiznává, že to byly vyhozené peníze. Mohly by sankce zabolet více a účinněji? Ne.
Sankce měly smysl třeba před čtvrtstoletím proti apartheidní Jižní Africe – pomohly ji dotlačit ke svobodným volbám, tudíž ke všerasové reprezentaci. Ale k čemu pomohou dotlačit vývoj v Rusku či na Ukrajině? Nikdo nemůže tvrdit, že Putin není legitimní prezident, což platilo i pro Janukovyče. Dotlačily by sankce Rusy či Ukrajince k tomu, aby si zvolili jiné, reprezentativnější elity? Na to by nevsadil ani fanoušek sankcí.
Což ovšem nemění nic na tom, že Západ nemá sílu, aby Putinovo Rusko umravnil k obrazu svému.
