Jak jinak bychom se mohli přímo skoro dotknout postav z dnes již klasické, přitom poměrně čerstvé knihy nejslavnějšího současného ruského autora Vladimira Sorokina - Den opričníka?
Putinovi Noční vlci do Berlína nesmí. Zaorálek průjezd označil za provokaci |
Kniha líčí běžný pracovní den jednoho opričníka, člena osobní gardy milovaného Gosudara, který obnovil tradici svého velkého předchůdce, jednoho z ruských reformátorů, cara Ivana Hrozného. Ten se opíral právě o opričníky, drsné a odhodlané muže, kteří měli ve znaku koště a hlavu psa. Nejezdili na motorkách, ale svaly měli pořádné. Kdyby na staré Rusi měli tetovací salony, byli by těmi slovanskými runami ozdobeni jako ti dnešní motorkáři.
Sorokinova geniální hyperbola popisuje Rusko roku 2027. Po „letech rudého a bílého hnisu“ se postavilo na nohy. Gosudar, sluníčko naše zlaté, železnou metlou vymetl ze země všechny zrádce, západníky, pobil proradné liberální bojary, pomučil rozkladníky, vrátil matičce Rusi hrdost, víru v sebe sama a ve své poslání. Slovanská pospolitost byla obnovena. Tvrdost a nutná brutalita se druží se zpěvem bylin, folklorními tanci a pojídáním tučných pirohů. Ženy nepřátel jsou znásilňovány („jebány“) s láskou, hlavy zrádců domnělých i skutečných pukají s citem, slzy při pohledu na bídáka mrskajícího se na kůlu tekou po líci. Metody, které Gosudar k obnově velikosti Rusi použil, byly drsné, ale nutné. Mohl se však opřít o vůli lidu a hlavně o své nejvěrnější, o oddané opričníky, muže nejspíš podobné těm, kteří se sem chystají, muže s železnou pěstí na řídítkách svých vytuněných charlejů a horoucím srdcem, bušícím v rytmu pravoslavného rokenrolu.
Noční vlci nastartovali. Polsko jim zakázalo vstup |
Byla by škoda si tuto lekci z literární postmoderny, tuto hybridní komunofašistickou bizárii a projev maskulinního kreténismu nechat ujít. Je pravda, že při tom pohledu na to, co dnes reprezentuje tu bezesporu významnou a v některých ohledech i kulturně kdysi velkou zemi, mrzne úsměv na rtech. Ale to se nedá nic dělat. Ta nabušená paka na motorkách, s nimiž se současný vládce Kremlu tak rád fotí a v jejichž čele už několikrát sám jel, to je to, čím chce nejspíš současné Rusko - jeho znovusjednocený a obrozený lid - být.
Na víc nejspíš bohužel nemá. Chce, aby se ho svět bál a ctil jej, ale ve skutečnosti je to poněkud, ehm, trapas. Sice svalnatý, ale trapas. S koštětem a psí hlavou.