Aby dokument, který přináší unii některé zásadní reformy a z velké části se shoduje s původní ústavou, začal platit, musí ho ještě ratifikovat všech 27 členských států.
Přinejmenším v Irsku o smlouvě budou rozhodovat voliči, což do celého procesu vnáší určitý prvek nejistoty. Nesouhlas byť jen jednoho státu totiž může Lisabonskou smlouvu "pohřbít".
Portugalské předsednictví nicméně ceremoniál připravilo ve velkém stylu. Státníci dokument podepsali v modře nasvíceném klášteru svatého Jeronýma, přičemž sloupy "zářily" žlutě, tedy v barvě hvězd na evropské vlajce.
Na začátku obřadu dětský sbor zazpíval Beethovenovu Ódu na radost, která byla původně uvažována jako společná unijní hymna. Včetně českého premiéra při ní povstali i ti, kteří si libovali, že stejně jako další státotvorné symboly unijní hymna z nové smlouvy vypadla.
Mezi euroústavou a Lisabonskou smlouvou existují v podstatě jen dva zásadní rozdíly. Nová smlouva na rozdíl od své předchůdkyně nenahrazuje všechny předešlé smlouvy, ale pouze je upravuje či doplňuje. Rovněž vytváří dvě zcela nové funkce: stálého předsedu Evropské rady (vrcholné schůzky členských zemí), občas označovaného za prezidenta EU, a jakéhosi společného ministra zahraničí, který skloubí funkce současné eurokomisařky pro vnější
vztahy a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Z dokumentu naopak vypadly ústavní symboly - společná hymna a vlajka.
