Haiťané prchají z města, utíkají před hladem a násilím

"Tisíce a tisíce lidí odcházejí, nikdy jsem neviděl takový ruch a shon, dokonce ani o Vánocích," komentoval situaci jeden z řidičů Garette Saint-Julien.

Většina z těch, co opouštějí haitskou metropoli, míří na malé farmy ke svým příbuzným. K cestě je přiměl strach z hladu, protože zahraniční pomoc nemůže pomoci všem, kteří to potřebují.

"Nemáme již žádné jídlo ani dům, takže jediné, co můžeme udělat, je odjet," řekla dvaadvacetiletá pouliční prodavačka Livena Livelová. Cílem její cesty je otcův dům vzdálený asi čtyři hodiny jízdy autobusem jižně od metropole.

Podívejte se, jak přežívají Haiťané po zemětřesení v uprchlickém kempu

"Alespoň si na poli můžeme vypěstovat potravu," věří a usměje se na svou roční dcerku Othmeline, kterou drží v náručí. Livelová a šest dalších příbuzných, kteří jedou s ní, říkají, že za jízdné dali všechny peníze, co měli. "Neuvěřitelně to podražilo," stěžuje si Livelová a dodala, že jednosměrná jízdenka stojí nyní téměř dvojnásobek toho, co před zemětřesením, v přepočtu asi 138 korun, což je výše třídenního průměrného platu na Haiti.

Lidé doufají, že se budou moci do města zase vrátit
Řidič Saint-Julien se brání, že jinou možnost než zvednout ceny neměl. "Není to má vina, zdvojnásobila se cena nafty, je jí tady totiž málo," vysvětluje Saint-Julien, který musí v současnosti za plnou nádrž zaplatit v přepočtu téměř 900 korun.

Cestující, kteří již sedí v přeplněném autobuse, se svěřují, že na odjezd čekají již téměř pět hodin. "Nemohu ani spát, mám tu děti," říká Rose-Marie Dedieuová, dvacetiletá matka tří dětí. V náručí pohupuje novorozence. Přesně si nevzpomíná, kdy se její nejmladší narodil: "Ale bylo to den nebo dva před zemětřesením, které bylo minulé úterý."

Většina lidí doufá, že se časem zase do Port-au-Prince vrátí. V tomto městě plném slumů a polorozpadlých chatrčí byl život ovšem obtížný i před ničivým zemětřesením.  Oficiální odhady udávají, že při katastrofě zahynulo přibližně 200.000 lidí a 1,5 milionu osob se ocitlo bez střechy nad hlavou.

Někteří Haiťané posílají na venkov jen své děti a sami se zatím snaží najít slušné bydlení a pokračovat v práci. Zubař Charlemagne Ulrick má obavy hlavně z nemocí a násilí, proto posadil své tři děti ve věku čtyři až jedenáct let do autobusu, který míří na severozápad země do Mole Saint Nicolas. "Musejí odjet a samy se o sebe postarat, nevím, kdy se opět shledáme," dodal zastřeným hlasem.