Devětadvacetiletý kapitán Robert Campbell z prvního praporu pluku z hrabství East Surrey padl do německého zajetí hned na počátku války, 24. srpna 1914 při bojích v severní Francii. Putoval do zajateckého tábora u Magdeburgu ve východním Německu, kde se po čase dozvěděl, že jeho matka umírá na rakovinu. Napsal německému císaři Vilémovi II. dopis s prosbou, aby směl nemocnou matku v Británii navštívit - a císař svolil. Stačilo mu důstojníkovo slovo, že se do zajetí vrátí.
Podle historik Richarda van Emdena, který v archivech narazil na korespondenci mezi britskými a německými diplomaty ohledně Campbella, kapitán koncem roku 1916 téměř určitě cestoval přes tehdy neutrální Nizozemsko a pak lodí a vlakem do Gravesendu v Kentu, kde s matkou strávil zhruba týden. Pak se stejnou cestou vrátil do Německa.
Campbell už svou matky nikdy nespatřil. Zemřela v únoru 1917, zatímco on sám zůstal zajatcem až do konce války.
Britské úřady kapitánův závazek respektovaly
"Mohl si myslet, že když se nevrátí (do zajateckého tábora), žádný další důstojník podobné povolení nezíská," soudí van Emden. Nejvíce ho prý zaskočilo, že kapitánův závazek respektovaly britské úřady a nezabránily Campbellovi v návratu do Německa.
Ale žádný další zajatec už takovou propustku nedostal. Britové totiž odmítli podobnou žádost německého zajatce: Peter Gastreich musel zůstat v internačním táboře na ostrově Man.
Cambell podle historika ctil své závazky - jak vůči císaři, tak vůči britské armádě. Hned po návratu do tábora se pokusil o útěk. Spolu se skupinou dalších zajatců strávil devět měsíců hloubením tunelu, kterým by uprchli. Ale Němci je chytili u nizozemských hranic a poslali zpět.
Podle listu The Daily Mail se kapitán Campbell po válce vrátil do vlasti a sloužil v armádě až do roku 1925. Do armády pak znovu nastoupil po vypuknutí druhé světové války, kdy velel pozorovatelům na ostrově Wight. Zemřel v červenci 1966 ve věku 81 let. Campbellův příběh je součástí nové historikovy knihy o "lidské tváři" první světové války.
