V Maarbě žije 10 000 lidí, jsou tam dvě školy pro malé děti, jedna pro druhý stupeň a jedna střední škola. Dospělí kladou na vzdělání velký důraz a říkají, že kvůli válce nepřestanou děti posílat do školy. Městečko je hrdé na to, že z něj pochází mnoho lékařů a inženýrů.
Dnešní situace je složitá. Maarba padla do rukou radikálů z fronty An-Nusra, která má v rukou zásobování potravinami, pohonnými hmotami a dalšími základními potřebami. Dostane se jich tam málo.
Vzdělání je svaté právo
Umarovi a Zahřini rodiče navzdory problémům své děti vypravují do školy každý den. „Vzdělání je pro lidi v našem městě svaté právo. Vždy to pro nás bylo nejdůležitější téma. Poskytujeme tak dětem prostředky k životnímu úspěchu, bez ohledu na to, že žijí ve válce,“ říká otec Hámid.
PSALI JSME: |
Elektřinu má ve vesnici málokdo stejně jako telefon. Elektřinu vyrábějí s vysokými náklady generátory. Zahra ani Umar do školy nenosí svačinu, protože na ni rodina nemá. Nají se až odpoledne doma po návratu ze školy.
„Daří se nám o něco lépe než ostatním tady. Mám sourozence, kteří žijí v cizině a něco nám posílají. Kolem dokola je ale krajní nouze, lidé hladoví,“ vysvětluje Hámid. Humanitární organizace sice občas přivezou jídlo, ale nikdy ho není dost. Vzhledem k nedostatku se ceny potravin šplhají nahoru.
„Lidé si už nemohou dovolit koupit vůbec nic. Když přivezou jídlo, jsou to dva pytlíky rýže nebo cukru a to rodinám s dětmi moc nepomůže,“ říká Hámid. Situaci zhoršuje příliv lidí, kteří přicházejí z bojových zón.
Musíme přežít
Učitelka Ímán vyučuje děti 30 let. Školství se prý potýká s velkými problémy. Ona sice dostává stále měsíčně mzdu, která činí v přepočtu 2300 korun, avšak není snadné se k výplatě dostat.
„Musíme si pro ni jezdit do města Dará a cestou tam musíme projet územím pod kontrolou vlády i An-Nusry. Nic jiného nám ale nezbývá, musíme přežít,“ říká učitelka. Protože se ale právě v blízkosti ozvala palba, běží se ukrýt do sousedního domu. „Za úspěch považuji, jestliže můžeme učit v klidu celý den. Často ale v blízkosti začnou boje a to pak děti pošleme domů. Někdy zůstane kvůli bojům škola zavřená několik dní. Na školní uniformy jsme zapomněli už dávno,“ pokračuje po chvíli.
PSALI JSME: |
V bojích byly zničeny silnice, jakákoli doprava je nákladná a obtížná, takže na spojení není žádný spoleh. Někteří středoškoláci už ztratili naději, odešli ze školy a přidali se k An-Nusře. „To je kvůli ochraně, ze strachu a kvůli potřebě získat peníze. Průměrní vesničané extremistickým skupinám ani jejich záměrům nedůvěřují,“ řekla Mirjam, která je matkou čtyř dětí.
„Žijeme v podmínkách, jaké jsme si nikdy předtím nedokázali představit. Vaříme ve škole čaj na ohni rozdělaném z rozedraných plastových bot a přezůvek. Umíte si představit, jaký je z toho kouř? Umíte si představit, jak tady ničíme stromy, abychom mohli ohřát školní třídy? Máme pocit, že jsme se ocitli ve středověku. Vidím, jak se děti chvějí zimou, když jdou ráno do školy. Trhá mi to srdce, jsou to statečné děti,“ popisuje život v Maarbě učitelka Ímán.
SYRŠTÍ UPRCHLÍCI V TURECKU
|