První část se naprosto dokonale splnila. Když ani ne o šest měsíců později propukla válka, v pekle se Bosna zmítala po další tři roky. Druhá část Karadžičových slov se ale ukázala být daleko od pravdy. Muslimský národ z Bosny nezmizel. Jediné, co na dlouhá léta dopředu zmizelo, je čest a důstojnost národa jiného.
SREBRENICA A JEJÍ MRTVÍ |
Důvodů, proč tomu tak je, existuje nejméně 8372. Tolik jmen se táhne v nekonečném seznamu na bílém kameni tam na okraji za městem, které se stalo synonymem pro nejhorší krveprolití na evropské půdě od druhé světové války. Během několika málo dnů zmizely ze Srebrenice a přilehlých obcí celé generace mužů a chlapců, mezi nimi i necelých osm desítek žen. Nejmladšímu z nich bylo 14, nejstaršímu 75. Stovky rodin se ve spěchu rozdělily a už nikdy neshledaly.
„Doufali jsme, že se loučíme jen na dva tři dny. Jediné, čeho jsem se tehdy bála, bylo, že se unaví, že budou mít hlad, budou mít žízeň,“ vzpomíná Hatidža Mehmedovićová na den před 20 lety, kdy naposledy viděla své dva syny a manžela.
Pád bezpečné zóny
11. července 1995 ve Srebrenici, před válkou vyhlášeném lázeňském městě, vládl zmatek a panika. V té době už tři roky násilím sužovaná muslimská exkláva na Srby ovládaném teritoriu, zaplavená uprchlíky, padla. Do města vstoupila bosenskosrbská armáda pod vedením generála Ratka Mladiće. Tisíce lidí, kteří uvěřili, že v této zóně pod dohledem OSN budou v bezpečí, se teď v obavách o svůj život tísnily před někdejší továrnou na okraji města, kterou si za svůj štáb zvolily mezinárodní mírové jednotky UNPROFOR. Několika stovkám z nich se podařilo dostat dovnitř. Ne na dlouho.
OBRAZEM: 20 let od masakru ve Srebrenici. Dorazili i světoví politici |
Asi 15tisícový dav, zejména mladších a zdatnějších mužů, se odmítl vydat napospas Srbům. Zástup proklouzl do hor, vyrazil napříč lesy v područí srbských jednotek do sto kilometrů vzdálené Tuzly v naději, že přivedou pomoc. Mezi těmi, kteří zvolili riskantní cestu teritoriem nepřítele, byli i Hatidžini blízcí.
Muži, kteří zůstali ve městě, byli záhy separováni a zastřeleni. Na dohled od základny mezinárodních mírových jednotek. Těch, jejichž francouzský velitel Phillippe Morillon se o dva roky dříve dušoval, že dohlédnou na bezpečí obyvatel města. Asi 450 nizozemských chabě vyzbrojených vojáků tváří v tvář Srbům v několikanásobné přesile ale složilo zbraně. Shromážděné uprchlíky jim vydali.
  |
Štváni lesem jako zvířata
Stejně tragického konce došla i většina těch, kteří se vydali na pochod do Tuzly. Na území ovládané bosňáckou armádou dorazila o několik dní později jen asi čtvrtina. Ostatní zemřeli rukou bosenskosrbských vojáků a dobrovolných jednotek ze Srbska. Některé z nich štvali v lesích jako zvířata, odstřelovala je artilerie, jiní byli nalákáni na záruku bezpečí, když se vzdají, a poté střeleni zezadu do hlavy. Takový osud potkal Hatidžiny blízké. „Můj starší syn a manžel Abdalláh byli (nalezeni) spolu, mladší syn byl sám. Neumím si představit, jaké to muselo být, když stáli vedle sebe, otec a syn, před popravčí četou a hleděli spolu smrti do očí.“
Bosenské děti bojují o přežití. Ve válce, která skončila před dvaceti lety |
Teprve v roce 2010 je mohla Hatidža pohřbít. „Z mého staršího syna mohly být pohřbeny jen dvě kosti z nohy. To samé u mého muže,“ vrací se znovu v čase. „Tělo mého mladšího syna zůstalo kompletní. Řekli mi, že chybí jen půlka malíčku na levé ruce.“ Ostatky desítek dalších se každoročně stále nacházejí v masových hrobech v lesích obepínajících Srebrenici, na loukách i jen tak pohozené ve stržích okolních hor.
Mnohé z žen, které po nich zůstaly, říkají, že po těchto červencových dnech před 20 lety jejich život skončil. „Je to těžké žít dál,“ připouští Hatidža. Když vypráví o svém mladším synovi, neubrání se slzám. „Nebyli ničím vinní. Byli vinní jenom tím, že byli islámské víry. A svými jmény. Jejich jména je zabila,“ říká. Je a nejméně 221 dalších téhož jména – tolikrát se na bílém kamenném památníku ve vísce Potočari, kousek od Srebrenice, v nekonečném výčtu pod sebou vyskytuje příjmení Mehmedović.
Kdo byl kdo v bosenské krizi
- Ratko Mladić
Velel bosenskosrbské armádě, osobně byl přítomen dobytí Srebrenice. Po 15 letech na útěku byl v roce 2011 dopaden u Bělehradu a vydán do Haagu, byl obžalován mimo jiné z genocidy.
- Radovan Karadžić
Byl politickým lídrem bosenských Srbů. Také on se po válce skrýval. Zatčen byl v roce 2008 v Bělehradě, kde žil pod falešnou identitou, a předán do Haagu. Na podzim si má vyslechnout verdikt.
- Slobodan Milošević
Jugoslávský a později srbský prezident byl označován za toho, kdo tahal za nitky v případě bosenských Srbů. Po masových povolebních protestech v Srbsku roku 2000 odstoupil. V roce 2006 zemřel během procesu v Haagu.
- Philippe Morillon
Velel mezinárodním jednotkám UNPROFOR v Bosně. V březnu 1993 chtěl potají utéct z obléhané Srebrenice, ale dav uprchlíků ho nenechal. V roce 2010 ho bosňácké ženy odmítly pustit na hřbitov obětí kvůli údajné vině.
- Naser Orić
Vedl bosňácké jednotky ve Srebrenici a jejím okolí. Ještě za války dostal nejvyšší vojenské vyznamenání. Bělehrad ho viní z čistek Srbů. Nedávno byl zatčen na srbský zatykač ve Švýcarsku.
- Alija Izetbegović
Před rozpadem Jugoslávie byl dvakrát vězněn za šíření islámského fundamentalismu. V 90. letech se stal politickým lídrem Bosňáků a jejich prvním prezidentem. Z funkce odstoupil roku 2000 kvůli špatnému zdraví. O tři roky později zemřel.
- Bill Clinton
Bill Clinton (vlevo) a Alija Izetbegović v Tuzle, 1997.
S jeho příchodem do Bílého domu v roce 1993 se začaly USA angažovat v dění v Bosně. V srpnu 1995 po útoku na trh v Sarajevu NATO pod vedením USA zahájilo vzdušnou operaci Rozhodná síla na srbské cíle. V roce 2003 odhaloval památník obětem ze Srebrenice.
- Carla del Ponteová
Mezi roky 1999 a 2008 byla hlavní žalobkyní Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Za tuto dobu bylo vzneseno 91 obžalob. Vedla žaloby i u rwandského tribunálu.
SRBOVÉ: ZLOČIN, ALE NE GENOCIDAVálečný zločin a zločin proti lidskosti možná, genocida však nikoliv – tak pohlížejí na tragické události ve Srebrenici před 20 lety současní srbští představitelé, a to jak ti v Bosně, tak sousedním Srbsku. O označení událostí genocidou rozhodl Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v srpnu 2001 ve verdiktu nad bosenskosrbským velitelem Radislavem KrstiĆem. Byl prvním, koho za ni tento ad hoc tribunál odsoudil. Tehdy i dnes nicméně tento termín notně jitří emoce na srbské straně a sype sůl do starých ran. Naposledy tento týden, když byl v Radě bezpečnosti OSN vznesen britský, v pořadí už šestý návrh rezoluce k výročí masakru ve Srebrenici, odsuzující události jako genocidu. Srbští představitelé se vůči návrhu ohradili s tím, že je jednostranný, namířený vůči Srbům a opomíjí válečné oběti na jejich straně. Po naléhání Bělehradu nakonec Moskva návrh vetovala s odůvodněním, že je příliš konfrontační. Za Srby se Rusové ostatně nepostavili poprvé, ale opakovaně už ve válečných 90. letech. Tehdy současný ruský velvyslanec v OSN Vitalij Čurkin působil jako mírový vyjednavač. Ze srbské strany zaznívají k událostem ve Srebrenici mimo jiné námitky, že nikdy nebyla skutečně demilitarizovanou zónou, bezpečným útočištěm pro civilisty, jímž byla prohlášena. Podle Bělehradu byly nad městem mnohokrát letecky shozeny zbrojní dodávky. Údajně tak zdaleka ne všichni ve městě byli civilisté. Nařčení ze zbrojních dodávek do Srebrenice ovšem nezní jen od Srbů, ale ve snímku norských dokumentaristů o nich hovoří také třeba někdejší hlavní analytik americké NSA pro Bosnu v už poválečném 96. roce John Schindler. „Jediné, co nebylo jasné, je, čí to byla letadla, kdo to platil a co přesně shazovala,“ prohlásil. Srbové rovněž argumentují, že Bosňáci nejsou jediní, kdo za války trpěl. Poukazují přitom na údajné zabití více než tří tisíc Srbů v asi 50 obcích, mimo jiné na pravoslavné Vánoce v roce 1993. Prakticky ve všech případech figuruje jméno velitele bosňáckých milic Nasera Oriče. Ten byl v roce 2006 v Haagu odsouzen k dvouletému trestu, ale v odvolacím procesu byl zcela zproštěn viny. Doma v Bosně byl po návratu vítán jako válečný hrdina. |
