Vždycky je to stejný scénář. ČT2 nabízí v květnu eurovizní týden, kdy můžeme hlasovat o postupy do semifinále, což zajímá možná tak hrstku lidí, pokud tam máme svého českého zástupce, a ten když se nedostane do finále, už nemá nikdo údajně se na finále Eurovize dívat. A protože se na to nedívá, začnou se v noci a ráno objevovat povětšinou stejné statusy doprovázené fotkami soutěžících v bizarních kostýmech.
Protože kdo má šílený kostým, musí mít i strašnou hudbu, že ano.
Můžete mi vysvětlit, kdo se na tuhle blbost dívá? Je tu někdo s názorem na Eurovizi a může mi říct, k čemu tenhle pořad je? Proč Česká televize dává socialistickou estrádu s naprosto tupými výstupy? A tak pořád dokola. V komentářích se pak dočtete, že autor dotazů ji nikdy neviděl celou a dostanou se k něm jen nějaké výstupy v podobě reelsů na Instagramu nebo si dělá úsudek z fotek.
A my každý rok píšeme, že dívat se na Eurovizi i bez českého zástupce prostě smysl má, protože Eurovize je nejlepší hudební pořad, pokud si odmyslíte záznamy koncertů své oblíbené kapely nebo zpěváka. Kromě hesla „spojeni hudbou“ nabízí daleko víc než jen přehlídku popu a extravagantních kostýmů.
Nejdůležitější věcí, kterou Eurovize přináší, je vhled do hudebních kultury států, s nimiž vás dělí jazyková bariéra. Anglicky dneska umí skoro každý a najít song v angličtině z jakéhokoliv státu na světě je otázka dvou minut. Jenže když zpíváte anglicky, musíte tomu přizpůsobit i hudbu, abyste se dostali do mezinárodního povědomí a třeba i do rádia, proto se povětšinou jedná o klasický popík. Eurovize zvedá oponu a přináší umělce, kteří zpívají arménsky, albánsky, řecky, ukrajinsky, finsky, chorvatsky, srbsky, moldavsky a vy vůbec nevíte, o čem je text. Jedinou nápovědu, kterou máte, je pódiová scénografie.
Ten, kdo se rozhodne „go ethnic“, tedy být věren své kultuře a jazyku, si musí stage namyslet tak, aby vyprávěl obsah své písně i pomocí choreografie a doplnil to kostýmem. Můžeme tak vidět šaty inspirované kroji, slyšet typické folklórní prvky a musíme nechat hudbu dělat svoji práci, tedy pobořit hranici a oslovit diváka i na druhém konci Evropy, jenž patří do naprosto rozdílné jazykové rodiny. Skvělý etnický výstup musí oslovit tradičně metalové severské země nebo tradičně folklórní Balkán, jenž si libuje ve výstupech v mateřských jazycích.
Každý ročník Eurovize seznamuje diváka s naprosto fantastickými a talentovanými umělci, k nimž by se jinak nedostal, protože diváka do té doby nenapadne najít si ho na YouTube či na Spotify, když logicky do Eurovize neví, že ten člověk vůbec existuje a jakou hudbu dělá. Pozná ho až během vysílání, o kterém se pravidelně dočítáme, že „nikdo neví, proč se to dává v televizi a kdo se na to kouká“.
Asi ten, komu je hudba obecně jedno. Protože když Eurovizi vyhrál švýcarský umělec Nemo, všude se psalo, že soutěž vyhrál nebinární zpěvák. Že si písně sám skládá a píše, to už je pro mnohé vedlejší stejně jako to, že vystoupení Nema patřilo bezesporu k tomu nejlepšímu a vyhrál zcela zaslouženě. Kombinace rocku, opery, rapu a popu v minutě a půl je výzvou pouze pro talentované a schopné umělce a tím Nemo je a tady to dokázal.
A pak jsou tu během přenosu nuance, které slouží jen pro obyčejné pobavení, jako když Řekyně na tiskové konferenci k finále Eurovize během řeči Izraelky dělala, že usíná, zívala s otevřenou pusou na kamery a vyvracela oči. Když pak Izraelka Eden Golan „šla na věc“ během finále, bylo evidentní, že si získala masivní podporu a její vystoupení bude patřit k těm, na které se nezapomíná.
Na rozdíl od Řekyně, která měla sice nápaditou scénografii, kdy její finálové vystoupení vypadalo jako přenos živého vysílání na Instagramu, ale hudebně se Izraeli nemohla rovnat.
A nic z toho byste nevěděli, kdybyste se na Eurovizi nepodívali.
Fotogalerie |
