Sobota 20. dubna 2024, svátek má Marcela
130 let

Lidovky.cz

Výzvy pro EU

Evropská energetická krize a ruský plyn. Současné vysoké ceny mají několik důvodů

Plynovod Jamal společnosti Gazprom je dlouhý přes čtyři tisíce kilometrů, dopravuje zemní plyn vytěžený na ruském poloostrově Jamal do Německa. Na snímku z roku 2019 plynové pole Bovanenkovo na Jamalu. foto: Profimedia.cz

Současné vysoké ceny energií v Evropě mají několik důvodů. Jedním z nich jsou problémy s dodávkami z Ruska, které mohou být politicky motivovány. Evropská unie ale zatím nemá plán, jak tomu čelit.
  16:30

Říká se, že když se něco pokazí, většinou to není jen jedna věc. Přesně to také platí o příčinách současné energetické krize v Evropě, tedy o náhlém zvýšení cen energií v posledních měsících, které způsobilo několik souběžných okolností.

První z nich byl náhlý růst světové ekonomiky, a tudíž i růst poptávky po energiích, tedy hlavně po ropě a plynu. Tu producenti nedokázali dostatečně uspokojit, a tak rostly ceny. Před tím totiž poptávku po těchto surovinách zmrazila pandemie nového koronaviru a následná protikoronavirová opatření a jejich ceny spadly. Obchodníci s ropou a plynem si nebyli jistí, zda a kdy se ekonomiky opět rozjedou, a tak čerpali ze zásob. Předcházelo tomu navíc několikaleté období nízkých cen, za což mohla cenová válka Saudské Arábie a jejích spojenců s americkými producenty, což vedlo k omezení investic do nové těžby ropy a plynu. 

Jádro jako čistá energie? V Česku by se mělo slavit, nechápe velvyslanec ve Francii zdejší rozpaky

Další omezení investic způsobila obava západních naftařských společností, že jejich akcionáři budou požadovat omezení těžby produkující skleníkové plyny a ve světě postupně poklesne spotřeba fosilních paliv, protože jednotlivé země v čele s Evropskou unií se snaží omezit produkci skleníkových plynů.

K vysokým cenám přispělo i to, že v Evropě loni v létě nefoukalo a někde ani nepršelo tolik jako obvykle, takže se snížila výroba energie z větrných a vodních elektráren, a tím se zvýšila poptávka právě po výrobě elektřiny z plynu a uhlí. V Německu navíc na přelomu roku odstavili z provozu tři jaderné elektrárny a další tři, poslední fungující, budou následovat letos. Což brzdí možný pokles cen v tomto odvětví.

A pak je tu snížení dodávek plynu z Ruska, které dodává do EU více než 40 procent dováženého plynu. A to že loni měla Evropa poloprázdné plynové zásobníky. Reálně hrozilo, že Evropa „bude mrznout“, tedy zastavovat dodávky energií některým odvětvím. Nakonec Evropu zachránila mírná zima.

Ruské vydírání

Proč ale došlo k omezení dodávek plynu z Ruska a proč Evropa neměla zásoby? Mnoho stop ukazuje na Moskvu. To potvrdil i šéf Mezinárodní energetické agentury Fatih Birol, když prohlásil, že jeho organizace má za to, že „na evropském trhu existují silné prvky napětí kvůli chování Ruska“ a upozornil na to, že „nízký přítok plynu právě odtamtud se časově shoduje se zvýšeným geopolitickým napětím okolo Ukrajiny“.

Kreml se totiž snaží získat od Severoatlantické aliance, jejíchž členy je většina zemí Evropské unie, záruky, že nikdy nepřijme za člena Ukrajinu. Navíc chce, aby Evropská unie odvolala protiruské sankce zavedené kvůli okupaci ukrajinského Krymu a podpoře proruských separatistů na východě Ukrajiny. Zároveň je tu spor o otevření plynovodu Nord Stream 2, který vede z Ruska přes Baltské moře do Německa. To zatím nepovolilo jeho zprovoznění. Unijní pravidla totiž požadují oddělení toho, kdo vlastní plynovody, od toho, kdo v nich přepravuje plyn, aby nebyla omezena konkurence dodavatelů a nerostly ceny plynu. Gazprom, státem ovládaný monopolní exportér ruského plynu, který má rozhodující podíl v Nord Streamu 2, se tomu ale brání.

Ruský plyn a německé jádro. Berlín se nyní snaží usmířit s Bílým domem i Kremlem zároveň

Omezení dodávek plynu Gazpromem a že plynové zásobníky v Evropě, které ovládá nebo si pronajal Gazprom, obsahovaly před letošní zimou jen čtvrtinu plynu, než v nich obvykle bývá, tak mohly být odrazem snahy Ruska vynutit si na unii ústupky. To potvrzuje i loňské vyjádření ruského prezidenta Vladimira Putina, že pokud se bude Evropa chovat k Rusku lépe, zařídí větší dodávky ruského plynu. „Existuje mnoho důkazů, že Gazprom manipuluje jak s dodávaným množstvím plynu, tak s kapacitami zásobníků. Gazprom této situace využívá k velmi jasným politickým cílům,“ potvrzuje člen výboru pro zahraniční věci Evropského parlamentu a bývalý litevský premiér Andrius Kubilius zastupující v europarlamentu křesťanské demokraty.

Gazprom to popírá a tvrdí, že dodržuje své závazky. Vzniklou situaci zdůvodňuje nízkým zájmem o ruský plyn v Evropě. Pravdou je, že Gaprom dodržoval dlouhodobé kontrakty, ale neprodával téměř plyn na trhu k okamžitému odebrání, kde nemá žádné závazky. Přitom tento typ dodávek původně tvořil asi 40 procent jeho celkových prodejů. Zároveň je pravda, že došlo kvůli vysokým cenám k částečnému poklesu poptávky, ale na druhou stranu jiné země zvýšily své dodávky plynu do Evropy a dokázaly ho prodat.

Řešení v nedohlednu

Co s tím? První možností je dále rozšiřovat infrastrukturu spojenou s energiemi, aby v Evropě byla větší konkurence a bylo možné dovážet více plynu či jiných energetických surovin například ze zámoří. Ovšem proti celosvětovým výkyvům cen energií nebude chráněna pravděpodobně nikdy.

Mohla by se také u dodávek plynu vrátit ke starému modelu dlouhodobým kontraktům na dodávky plynu, což si mimochodem přeje Gazpromu. U dlouhodobých kontraktů ale nemůže odběratel dlouhá léta měnit objem nasmlouvaných dodávek a navíc se cena dodávek periodicky v průběhu kontraktu mění často podle nestabilních a nyní rostoucích cen ropy. 

Objevily se proto úvahy o společném evropském nákupu zemního plynu či vytváření speciálních pracovních skupin a možnost dobrovolného společného skladování zásob plynu. Zatím ale nikdo nenavrhl, kvůli technické složitosti a obtížné politické průchodnosti, vytvoření povinných nouzových státních zásob plynu, tak jako to je v Evropské unii u ropných produktů. Využití takových zásob v případě nouze by ale umožnilo posílit vyjednávací pozici Evropy vůči Gazpromu i dalším dodavatelům. 

V současnosti je ale zřejmě jednodušší a průchodnější určitá regulace využívání soukromých zásobníků zemního plynu, což Evropská komise, jak nedávno uvedla v jednom dokumentu, „může prozkoumat“. „Nějakého řešení, aby si kapacitu zásobníků nemohl někdo koupit a nechat je prázdné, by bylo podle mě nejlepší,“ říká například europoslanec Luděk Niedermayer zvolený za TOP09.

Samozřejmě, další možností je zbavit se závislosti na plynu úplně a využívat pouze obnovitelné zdroje energie, jak s tím do velké míry ostatně počítá evropská Zelená dohoda, tedy plán unie na vytvoření „klimaticky neutrální“ ekonomiky do roku 2050. Což znamená, že bude potřeba snížit emise skleníkových plynů vznikajících mimo jiné spalováním fosilních paliv na co nejnižší úroveň, kde lze jinými způsoby stejný objem skleníkových plynů z atmosféry dostat. Potíž je ale v tom, že zatím technicky nelze provést skokový přechod na obnovitelné zdroje energie.

Ne, že by nebyl prostor pro obnovitelné zdroje energie, jako jsou například větrné či sluneční elektrárny, že by nemohly pokrýt veškerou spotřebu, ale ne vždy dostatečně svítí a fouká a vyrobenou energii zatím neumíme ve velkém za rozumných ekonomických nákladů efektivně skladovat. 

Kapacita vodních přečerpávacích elektráren je omezená a výstavba nových ničí přírodu a krajinu ve velkém rozsahu, klasická bateriová úložiště jsou relativně drahá a mají omezenou kapacitu, snaha využívat gravitační energii závaží má svá omezení, „exotické“ technologie, tedy skladování elektřiny za využití supravodičů či ochlazování plynu nebo naopak zahřívání různých solí, jsou zatím v plenkách. A využití levných přebytků obnovitelné energie na výrobu vodíku a posléze využití vodíku na výrobu energie je zatím z technických a ekonomických důvodů také nedohlednu.

Rusko zatím dále omezuje dodávky do Evropy. Gazprom si například v minulých dnech nezarezervoval žádnou tranzitní kapacitu pro export plynu plynovodem Jamal, kterým vyváží Rusko šestinu běžného ročního objemu plynu, který proudí do Evropy a Turecka.

Tento článek je součástí autorského seriálu EU v době covidu.

Autor: