Všechno je to o novinářské etice

A novinářském zneužívání institutu svobody slova. Je nutno si stále uvědomovat, že ve společenském zřízení, které si říká demokratické, jakákoliv svoboda kohokoliv končí tam, kde začíná svoboda jiného. Novináři, pokud o někom cokoliv napíší, tedy zveřejní, musí mít pro svá tvrzení relevantní a nezpochybnitelné důkazy. Kvůli tomu také studují a také proto nemůže práci novináře vykonávat každý. V případě potřeby, pokud se výrokům novinářů někdo hodlá bránit, a chtějí-li se tito vyvinit, napsali-li nepravdu, měli by zveřejnit své zdroje. Nechce-li zdroj být jmenován, má mlčet a novináři nemají jeho vývody zveřejňovat. Je nutno si uvědomit, že v případě skrytého zdroje existuje přinejmenším silná pochybnost o pravdivosti jeho tvrzení. Tedy, novináři musí být trestně odpovědní za svá tvrzení. To vůbec nijak nenarušuje svobodu slova. Co se týče pojmu "obyčejný člověk", psal jsem o tom již několikrát. Používáme-li nějaký pojem, musíme znát jeho přesný význam. Jestli mluvíme o "obyčejném člověku", musí existovat i člověk "neobyčejný". Tyto termíny nikde definovány nejsou, přesto, zvláště ten první je politiky zhusta používán, přestože nikdo neví, co to je. Můj názor na věc je ten, že naprostá většina lidí jsou lidmi obyčejnými, přestože každý z nich jednotlivě může být v určitých aspektech neobyčejným. V tomto případě opavdu neobyčejných lidí je mizivé procento, u nás to byli např. Karel IV, Masaryk, Werich, ve světě Einstein, Cézar atd. Z toho všeho vyplývá, že politici a novináři ponejvíce lžou, neví, očem mluví a vyvolávají v lidech pouze nežádoucí emoce, které ničemu neprospívají. A o tom to je.