Bosnu a Hercegovinu rozvrací střet tří národů

Všeobecné volby v Bosně a Hercegovině loni na podzim byly vyhrocené. Zahraniční pozorovatelé doufali, že ukončí nadvládu nacionalistických, korupcí a klientelismem prostoupených politických uskupení, která vládnou prakticky od prvních pluralitních voleb v roce 1990.

Opozice burcovala, že v sázce je především směřování země, která se dosud vyrovnává s následky války v první polovině devadesátých let – zda zvítězí strany, které prosazují celistvost země a podporují vznik občanské společnosti, nebo voliči zvolí nacionalisty reprezentující jeden ze tří konstitutivních národů Bosny a Hercegoviny – Bosňáky, Srby či Chorvaty. Volby byly opět prezentovány jako přelomové. Tentokrát však hlavním důvodem měla být měnící se geopolitická situace v regionu.

Oslabení přítomnosti západních institucí v celém západním Balkánu poskytuje příležitost pro posílení vlivu Ruska, Číny, zemí Perského zálivu a Turecka. Patrná je zejména spřízněnost politické reprezentace bosenských Srbů s Ruskem, které již delší dobu otevřeně podporuje jejich vrcholného politika Milorada Dodika. Navzdory očekáváním se ale volební výsledek opět příliš nelišil od minulých voleb.

Transformace společnosti

Komplikovaný volební systém Bosny a Hercegoviny je důsledkem kompromisní mírové smlouvy v americkém Daytonu v prosinci 1995, která ukončila za zprostředkování USA vleklý konflikt v této zemi. Protektorát pod mezinárodní správou se stal výzkumnou laboratoří pro budování míru, zavádění neoliberálních reforem a působení stovek mezinárodních organizací a agentur.

Cílem byla transformace nacionalismem prosáklé a válkou a etnickými čistkami rozvrácené společnosti, jež měla odstranit následky války, obnovit původní promíšení obyvatel a podpořit vznik nenacionální (nadetnické) občanské společnosti. Úsilí o harmonizaci a usmíření, které od počátku řídilo a koordinovalo mezinárodní společenství, měl završit vstup Bosny a Hercegoviny do Evropské unie a NATO. Tyto záměry se však podařilo naplnit pouze částečně.

V zemi složené ze dvou celků, Federace Bosny a Hercegoviny (BaH), kde většinu tvoří Bosňáci a Chorvaté, a Republiky srbské, v níž dominují Srbové, byla obnovena infrastruktura. Mezi oběma politickými celky dnes díky finanční podpoře mezinárodního společenství opět funguje dopravní spojení, země má jednotnou měnu a na rozdíl od policie i společnou armádu.

Úpadek zájmu USA a EU

Neúspěch mírového procesu v Bosně a Hercegovině, stagnace demokracie nejen v ní, ale i v dalších postjugoslávských státech, a změna geopolitických priorit mezinárodního společenství způsobily úpadek zájmu USA a EU o západní Balkán. Hegemonistickou, a dříve direktivní roli Úřadu vysokého představitele, mezinárodního správce Bosny a Hercegoviny – v současnosti rakouský diplomat Valentin Inzko – vystřídalo přihlížení bezútěšnému vývoji země.

Tento správce sice disponuje velkými pravomocemi – může odvolat jakéhokoliv politika protivícího se Daytonské dohodě a vnutit nebo zrušit jakýkoliv zákon –, ale v uplynulých více než deseti letech jich nevyužil. EU a USA totiž rezignovaly na stejné razantní zásahy do místní politiky jako v prvním desetiletí po skončení války.

Ty totiž Bosnu a Hercegovinu neposunuly očekávaným směrem a nahradila je netečnost. Mezinárodní představitelé si se situací nevědí rady, přičemž západní instituce jsou v důsledku direktivních zásahů do postsocialistické transformace spoluzodpovědné za pochmurnou situaci země. Úřad vysokého představitele ale dosud formálně funguje.

Dezinformační snahy

Obavy z posilování vlivu Ruska, jež se přes Republiku srbskou snaží zabránit vstupu Bosny a Hercegoviny do NATO, vyvolávají otázku, zda by mezinárodní společenství nemělo svůj pasivní postoj přehodnotit. To je cílem všech politických stran, které se snaží odstavit Dodika, jehož Západ dříve podporoval jako umírněnou alternativu k srbským nacionalistům okolo Radovana Karadžiće. K Rusku však údajně inklinuje i chorvatský nacionalista Dragan Čović, hlavní Dodikův politický spojenec v Bosně a Hercegovině.

Odpůrci srbských a chorvatských nacionalistů se snaží upoutat pozornost mezinárodního společenství, a proto zdůrazňují vše, co západní liberální elity vnímají negativně. Bosenská média jsou zaplavena dezinformacemi – s blížícími se volbami se objevovaly zprávy o vytváření paramilitárních jednotek, výcvikových center v Republice srbské, ilegálním vyzbrojování tamní policie ruskými spojenci či o spanilých jízdách Nočních vlků oblastmi, kde většinou žijí Srbové.

Sarajevští kritici označovali mnohé aktivity politických představitelů chorvatského nacionalismu s centrem v západním Mostaru za fašistické (ustašovské). Srbská a chorvatská média v Bosně a Hercegovině zase vyzvedávala hrozbu islámského konzervativismu, fundamentalismu a radikalismu. Hovořilo se o návratu džihádistů z Iráku a Sýrie, o wahhábistech v periferních obcích zcela odříznutých od politického systému, o aktivitách arabských sponzorů či o postupující islamizaci oblastí, kde většinou žijí Bosňáci.

Nacionalismus

Odpověď na otázku, proč se Bosna a Hercegovina vnitropoliticky rozkládá, je třeba hledat v uspořádání a fungování její společnosti. Daytonská dohoda sice ukončila válku, ale nevyřešila její hlavní příčinu – odlišné postoje elit tří konstitutivních národů Bosny a Hercegoviny k nezávislosti. Kompromis na základě dohody však umožnil pokračování sporů politickými prostředky. Bosensko-hercegovinskou společnost proto především štěpí střet stoupenců etnického a občanského postoje k jejímu uspořádání.

Zatímco srbští a chorvatští nacionalisté mají sklon Bosnu a Hercegovinu co nejvíce decentralizovat, případně rozparcelovat, bosňáčtí nacionalisté prosazují nejen její celistvost, ale i co největší jednotu. Tento nacionalismus lze hůře poznat, neboť usiluje o unitární uspořádání země, a tudíž je inkluzivní.

Bosňáčtí nacionalisté si uvědomují svou těsnou nadpoloviční většiny, a proto zdůrazňují rovnost občanů na základě principu „jeden člověk, jeden hlas“. Stejnou strategii ve prospěch většiny – srbského národa – se snažil před 30 let uplatnit Slobodan Milošević, což však Slovinci a Chorvati tehdy odmítli a vyhlásili nezávislost.

Bosňáčtí nacionalisté usilují o zrušení kolektivních práv konstitutivních národů stanovených Daytonskou dohodou. V tomto „státotvorném“ nacionalismu se jejich požadavky překrývají s názory „občanských“ (liberálních) stran, které kritizují každého, kdo nesdílí nadšení pro bosenské státní symboly a centralizaci. V prostředí, ve kterém vypukla válka kvůli porušení ústavy a nerespektování kolektivního práva jednoho národa ostatními dvěma, však nemůže být akceptován postoj, jenž zdůrazňuje jen individuální občanská práva.

Příslušníci srbského i chorvatského národa v Bosně a Hercegovině požadují vedle individuálních práv jako pojistku i práva na svou kolektivní (národní) identitu. Tímto způsobem se brání případné dominanci Bosňáků. V důsledku rozpadu Jugoslávie se vytratila zastřešující identita a zůstaly pouze dílčí národnostně-etnické identity, přičemž v poválečné Bosně a Hercegovině chybí síla, která by vytvořila všeobecně akceptovanou státní identitu.

Etnické kvóty

Stoupenci občanského pojetí Bosny a Hercegoviny (státotvorní nacionalisté) považují Dodika a Čoviće za zatvrzelé nacionalisty, kteří blokují a bojkotují rozvoj země. Z této situace pak viní Daytonskou dohodu, která ukotvením kolektivních práv tří konstitutivních národů vyvolává nacionalismus, a proto jeho zastánci mohou upevňovat primárně etnickou identitu.

Západ o jiném řešení bosenské války, například o rozdělení země, neuvažoval, a proto daytonští architekti především usilovali o kompromis znesvářených stran definovaných etnicko-nacionálně. Ve snaze o dohodu se inspirovali národnostním principem socialistické Jugoslávie. Etnické kvóty, nepsané pravidlo zajišťující smír mezi jugoslávskými národy, nově formalizovali do striktně vyžadované parity v politickém zastoupení tří konstitutivních národů.

Tuto institucionalizaci národních/etnických kvót ve sdílení moci stoupenci občanského uspořádání Bosny a Hercegoviny kritizují jako nacionalistickou a nedemokratickou. Liberální Evropan, pokud není z Vlámska či Katalánska, spíše podpoří bosňáckou koncepci – zastánce „občanské“ společnosti, kteří (navenek) odmítají škatulkování podle etnické příslušnosti.

Právě pod touto rouškou se skrývají liberální a levicové strany Sociální demokracie, Demokratická fronta a Občanský svaz se sídlem v Sarajevu, jež se od občanského postoje liší tím, že bosensko-hercegovinské občany, kteří prosazují vedle individuálních práv i respektování národů (kolektivní práva), označují za poblouzněné nacionalisty, či dokonce zastánce ustašovské nebo četnické ideologie.

Dialog s občany

V podstatě jedinou politickou stranou, která se dlouhodobě snaží o dialog s občany Bosny a Hercegoviny jako jednotlivci i příslušníky národů, je Naše strana se sídlem v Sarajevu. Jejího kandidáta na chorvatského člena předsednictva země Boriša Falatara však tvrdě kritizovala pseudoobčanská uskupení, protože byl ochotný diskutovat i s chorvatskými nacionalisty.

Tuto stranu sice volí především liberální Bosňáci v Sarajevu, ale podporuje ji i menší počet srbských a chorvatských voličů, kteří považují Bosnu a Hercegovinu za svou domovinou. O slabosti těchto idejí v bosensko-hercegovinské společnosti však svědčí, že Falatar získal ve volbách necelá čtyři procenta hlasů.

Dva dogmatické, ale vzájemně se podporující postoje – etnický a občanský nacionalismus – jsou mentálně neprostupné. Oba zastávají partikulární, etno-politické vize, ani jeden není současně univerzální a kosmopolitní a jejich stoupenci mají sklon diktovat a vnucovat své postoje ostatním.

Kolektivní předsednictvo

Projevy obou postojů v praxi ukazuje výsledek podzimních voleb. Stejně jako v roce 2006 a 2010 vyvolalo největší pozdvižení zvolení Željko Komšiće do kolektivního předsednictva země složeného z představitelů tří konstitutivních národů. Zatímco srbského člena volí v Republice srbské, bosňáckého a chorvatského ve Federaci BaH. Ústava přitom nenařizuje, aby Bosňáci volili výlučně bosňáckého a Chorvaté chorvatského kandidáta.

Komšić, kandidující do předsednictva za Chorvaty, přesvědčivě porazil chorvatského nacionalistu Čoviće. Problémem je, že Komšić jako chorvatský kandidát obdržel 90 procent hlasů od Bosňáků. Jen v Sarajevu ho volilo 35 tisíc lidí, přestože zde podle sčítání z roku 2013 oficiálně žije 13 607 Chorvatů. Komšićovo vítězství tedy zajistil bosňácký nacionalismus skrytý pod rouškou „pseudoobčanství“. Čoviće sice volilo 82 procent Chorvatů, ale kvůli jejich celkově nižšímu počtu v Bosně a Hercegovině oproti Bosňákům nezvítězil.

Komšićovi stoupenci považují jeho zvolení za vítězství reformních sil, a tudíž, že občanská, nikoliv etnicko-nacionální Bosna a Hercegovina je možná. Situaci výstižně popsal jeden z členů Komšićova týmu – Chorvatů zřejmě v Bosně a Hercegovině není tolik, kolik udává sčítání z roku 2013. Početnější Bosňáci proto mohou Chorvaty upřednostňovaného kandidáta demokraticky přehlasovat.

Zatímco Komšićovo vítězství podle většiny politických stran sídlících v Sarajevu zachránilo a pojistilo před „chorvatskými nacionalisty“, chorvatští voliči hlasující pro Čoviće a další chorvatské kandidáty se cítí podvedeni. Několik okresů s většinou Chorvatů označilo Komšiće za personu non grata.

Společně, ale navenek proti sobě

Komšićovu zvolení ale značně pomohla i neschopnost chorvatského politického vedení se sídlem v západní části etnicky rozděleného Mostaru. Podalo sice stížnost k Ústavnímu soudu Bosny a Hercegoviny kvůli diskriminaci a marginalizaci ve volebním systému, která byla shledána oprávněnou, ale nepřimělo mezinárodní společenství k nápravě. Vinné však je i mezinárodní společenství v čele s EU a sousední Chorvatsko, protože podle mnoha bosenských Chorvatů je nedokážou ochránit.

Z dlouhodobého hlediska Komšićova volba posiluje nepřátelství západního Mostaru a Sarajeva. Chorvaté v čele s Čovićem budou hrozit blokací federálních institucí, či se dále formálně zasazovat o vlastní entitu, aniž by však provedli radikální kroky. Toto jednání západního Mostaru pak budou zveličovat a medializovat představitelé „občanského“ postoje jako „ustašovské“ a strašit jím občany, aby tento postoj posílili.

Z hlediska vývoje Bosny a Hercegoviny pak největším problémem je, že politici vyznávající „etnicko-nacionální“ a „pseudoobčanský“ postoj k uspořádání společnosti se potřebují, aby společně, ale navenek proti sobě, mohli kontrolovat a upevňovat diskurz, který je buď drží u moci, či se s jeho pomocí k ní usilují dostat.

Vyprázdnění politiky

Před čtyřmi lety jsem v komentáři k tehdejším volbám upozorňoval, že kromě zmíněného štěpení společnosti se v Bosně a Hercegovině zvětšuje i štěpení dvoupólové – na živořící, nezaměstnané a marginalizované, kteří se neúčastní hry na demokracii, a na ty, jež z ní mají hmatatelný či iluzorní prospěch. Naděje na změnu, jež se po demonstracích upozorňujících na tíživou socioekonomickou situaci běžných obyvatel zdála na jaře roku 2014 na dosah, zmizela. Politických stran spoluzodpovědných za situaci se zastal Úřad vysokého představitele.

Revolta části bosensko-hercegovinské společnosti s vysokou nezaměstnanosti (mezi mladými až 60 procent) nepřerostla v organizovanou politickou akci. Přitom i v kampani před loňskými volbami v podstatě chyběly ekonomické a sociální vize, jak zlepšit život občanů. Vyprázdnění politiky na politický marketing na základě nacionalistických zjednodušení se sice krátkodobě může jevit efektivní, ale z dlouhodobého hlediska znemožňuje mobilizaci voličů a rozvoj politického programu.

V loňských podzimních volbách se o tom přesvědčil dlouhodobě nejúspěšnější politik po Daytonu Milorad Dodik. Tento formálně sociální demokrat se změnil z umírněného politika v nekompromisního obránce srbských národních zájmů. Pochopil, jak po skončení války efektivně pracovat s psychikou bosensko-srbských voličů.

Politikou obrany teritoria jednoho z politických celků Bosny a Hercegoviny, Republiky srbské, dokázal dlouhodobě a účinně mobilizovat voliče. V šíření svého vlivu mu stejně jako všem politickým stranám u moci ve Federaci BaH posloužil klientelismus a odměňování voličů zaměstnaneckými posty v administrativě či v podnicích Republiky srbské. Přerozdělování postů však má limity – Dodik nedokáže zajistit zaměstnání všem svým voličům.

Dodik mohl pouze hrozit, že pokud pro ni lidé nebudou hlasovat, přijdou po volbách o zaměstnání. Mnoho dlouhodobě nezaměstnaných a frustrovaných voličů se však jen obtížně spokojí s programem, který hájí téměř výlučně „srbské“ zájmy.

Demonstrace v Banja Luce

Pokles přízně před volbami v roce 2014 přinutil Dodika přitvrdit. Vyhrocená politika, ve které Dodikovi nakloněná média soustavně hledala zrádce, kteří rozkládají Republiku srbskou, ale vytvořila zárodek pro rozkol společnosti. Ten vyvrcholil loni na jaře v Banja Luce, kde demonstranti žádali vyšetření smrti 21letého studenta a aktivisty Davida Dragičeviće, jenž byl po několika dnech pohřešování objeven v řece Vrbas.

Vyšetřovatelé udělali několik chyb, jimiž vyburcovali rodinu i širší veřejnost. Nově nařízená pitva, pokračující vyšetřování i zásahy pozůstalých do něho přinesly další rozpory a kontroverze, které kauzu znepřehlednily a zpolitizovaly. Pozůstalí umírněnými, ale vytrvalými protesty, s nimiž se solidarizovalo stále více lidí, obnažili dvoupólové štěpení v praxi.

Demonstranti stále otevřeněji kritizovali instituce Republiky srbské, protože nedokázaly, či nechtěly kauzu náležitě vyšetřit. Za diletantské vyšetřování s mnoha chybami ale nikdo nepřevzal osobní zodpovědnost. Klientelismus prorůstající stranickým aparátem znemožnil vyvodit důsledky a nápravu. Proto nepřekvapilo, že otec zavražděného Davida Dragičeviće Davor, veterán armády bosenských Srbů, v zoufalé snaze po spravedlnosti poukázal na hlavního politického představitel Dodika, jehož označil za zločince a vraha.

Nenaplněná očekávání

Demonstranti založili skupinu Spravedlnost pro Davida a ovlivnili v Banja Luce volby v Dodikův neprospěch. Jejich protesty sice mířily proti politickému establishmentu – Davor Dragičević před volbami jednoznačně nikoho z opozice nepodpořil a podle svých slov ani nehlasoval –, ale žádné opoziční straně vítězství nezajistily. Skupinu Spravedlnost pro Davida navíc podporovali převážně lidé v Banja Luce, zbytek obyvatel Republiky srbské soucítil s otcem, ale demonstrace považoval za politicky motivované.

Očekávání demonstrantů, že po volbách bude smrt Davida Dragičeviće objasněna a vyvozeny důsledky, se nenaplnila. Deprimovaného otce pak využili někteří opoziční politici, kteří vycítili možnost z rodinné tragédie profitovat. O kauze se také diskutovalo v Sarajevu, kde byl jejím prostřednictvím napadán Dodik, aniž by byla věnována pozornost vlastním nevyšetřeným vraždám.

O Vánocích proti demonstrantům v Banja Luce zasáhla policie a vyklidila náměstí v centru města. Situace se zdramatizovala na konci roku, kdy demonstranti po ukončení dalšího protestu narušili pořádek ve městě. Policie opět zakročila a zadržela několik představitelů skupiny Spravedlnost pro Davida a opozičních politiků. Navzdory vyhrocené situaci a zásahu policie se však vysoký představitel k událostem nevyjádřil.

Pokračování střetů

Ze současného rozložení politických sil, kdy je v předsednictvu Bosny a Hercegoviny vedle zastánců unitárního státu Komšiće a bosňáckého Šefika Džaferoviće třetím členem Dodik, který prosazuje dezintegraci země, vyplývá, že střety budou pokračovat. Není však pravděpodobné, že by se Bosna a Hercegovina v blízké době rozpadla, neboť tento rozpad není v zájmu západních mocností ani lokálních nacionalistických elit.

Očekávání, že Bosna a Hercegovina zanedlouho vstoupí do EU a NATO, ale její obyvatelé nepovažují za reálné. Země plní požadavky pro vstup do EU liknavě a složení předsednictva a skeptická nálada v unii jej neurychlí. Ke vstupu do NATO je navíc třeba souhlas zástupců všech tří konstitutivních národů. A Dodik, jehož strategie je založena na odporu k Alianci, s ním souhlasit nebude, pokud nechce spáchat politickou sebevraždu. Demonstrace v Banja Luce zřejmě mají politické pozadí a mohou do nich být zapojeny i tajné služby západních zemí.

Pokračující ekonomická stagnace zvýší již nyní obrovský úprk Bosňanů do zahraničí. A k odchodu může pomoci i nový imigrační zákon v Německu, jenž upřednostňuje kvalifikovanou pracovní sílu ze zemí mimo EU. Bosna a Hercegovina má sice díky přírodnímu bohatství potenciál pro rozvoj a kvalitní život, ale v důsledku válečného dědictví, politických sporů o uspořádání a kontrolu společnosti a vměšování ze zahraničí se točí v bludném kruhu.

Očekávání, že vznikne nadnárodní společnost, se nenaplnilo. Bosensko-hercegovinské národy zůstávají realitou. Jediným východiskem je konsenzus a vzájemný respekt. Jeho přehlížení, či potlačování povede pouze k dalším krizím.